Varg dobře věděl, že pokud se dostane do křížku se svými strážci v režimu jedné z nejstřeženějších věznic v Norsku, ničemu nepomůže. V srpnu byl za dobré chování zařazen do mírnějšího typu vězení a koncem října téhož roku mu byla povolena krátká dovolená. Jenže při ní udělal Vikernes, který mohl za rok žádat o podmínečné propuštění, jeden ze svých hloupých skutků. Během dovolené přepadl vůz, v němž se nacházela tříčlenná rodina a ujel na chatu v obci Rollag na jihu Norska, kde měl uschované zbraně. Když jej policie v kradeném voze našla, měl u sebe nože, plynovou masku, maskovací oblečení, přenosný GPS navigátor, kompas, notebook a mobilní telefon. Výsledkem bylo zařazení do nejstřeženějšího typu věznice v Trondheimu a z podmínečného propuštění nebylo nic. Vargovi uškodil i novinový článek v plátku Tønsbergs Blad, na jehož základě se jej pokusil jeden ze spoluvězňů uškrtit.
O podmínečné propuštění žádal Varg několikrát, v červnu 2006 a o dva roky později mu vyhověno nebylo. O to větší překvapení bylo, když v březnu 2009 soud vynesl odlišné rozhodnutí a jemu se po více než patnácti letech otevřely brány věznice dokořán. Sesypali se kolem něho senzacechtiví novináři, kteří znovu chtěli slyšet příběh vypalování kostelů i vraždy Euronyma. Black metal se za dobu Vargova uvěznění stal kulturním fenoménem a norské události z první poloviny byly legendou. Vikernes vypovídal bez obalu, Euronyma znovu nejmenoval a stejně jako před soudem o něm mluvil jako o kryse. „Udělal jsem to, zabil jsem ho a vím, že to byla správná věc,“ řekl magazínu Metal Hammer. Zároveň však zmínil, že je za událostmi třeba udělat tečku, ačkoliv je minulost sebetíživější.
Propuštění přineslo možnost znovu tvořit hudbu a jelikož byl Varg pod ostřížím dohledem probační služby, bylo komponování i jistou formou terapie, která jej odváděla od svodů k nepravostem, zejména k nedovolenému ozbrojování, k němuž vždy tíhnul. Jak říkal, změnil se, byl přemýšlivější, ne tak radikální v soudech i názorech, ačkoliv krajně pravicové tendence neopustil nikdy. Souhrn nejnovější tvorby původně nazval „Den Hvite Guden“ („Bílý bůh“), ovšem když název v listopadu 2009 ohlásil, strhla se vlna nevole, vzhledem k názorům, které publikoval zpoza mříží, byl rasistický podtext nasnadě. Marně se Vikernes pokoušel argumentovat, že jde o běžné jméno pro severského boha Baldra a nemá nic společného s barvou pleti nebo rasismem, uvěřeno mu nebylo. Proto se album v březnu 2010 objevilo pod názvem „Belus“, který dokládal změnu Vikernesovy osobnosti. Starý Varg by na něco takového zvysoka kašlal.
O tom, jak bude deska znít, panovaly před vydáním různé dohady. Vikernes mohl navázat jak na původní black metalovou éru, stejně jako na vězeňskou ambientní, s tímto stylem si pohrával už na svobodě. Minimalisticky ambientní intro „Leukes renkespill (Introduksjon)" mohlo svádět k domněnce, že „Belus“ bude další bezkytarovou záležitostí, ale rázný přechod do „Belus doed“ rozptýlil všechny pochybnosti, úvod skladby jasně navazoval na „Dunkelheit“ z „Filosofem“. Během vězeňských let se změnil Vargův hlas, neslyšený na ambientní dvojici alb z druhé poloviny devadesátých let. Pryč byl nelidský vřískot či skřehot, který nahradily hlubší polohy, připomínající havraní krákání. Pryč byly i hrátky s ambientními motivy z „Filosofem“, „Belus“ navazovala spíše na „Det som engang var“ či první polovinu „Hvis lyset tar oss“. Staré kouzlo se (alespoň částečně) vrátilo zpět.
Velmi slyšitelné to je v jedenáctiminutové „Glemselens Elv“ připomínající dávné eposy, či v závěrečné "Belus tilbakekomst (Konklusjon)", která si bere inspiraci z pohanských chvilek Bathory. Varg stojí vzpřímeně, tváří v tvář někdejší síle, k níž se přibližuje na dosah. Se ctí vyjde i z poněkud divočejší „Kaimadalthas Nedstigning“, v níž zaujme zejména hypnotický riff, využívající dávná primitivní schémata, a s přivřením oka i z „Morgenroede“, v níž se na ploše osmi minut přece jen trochu přihlásí nuda. Neobstojí punkmetalová (!) dvouminutovka „Sverddans“ a podobně laděná (ač o něco sofistikovanější) „Keilohesten“, které velice škodí black n`rollové pasáže, hodící se spíše k Venom než k norskému černokněžníkovi, který na rozdíl od Britů bral svou tvorbu a filozofii vždy smrtelně vážně. Obě skladby spíše naznačují, že by všechno snadno mohlo sklouznout k parodii.
Vargův návrat na hudební kolbiště byl triumfální. Staří příznivci se k němu znovu začali hlásit a přibyly zástupy nových, kteří se chtěli dotknout toho nejnihilističtějšího, co v tvrdé hudbě vzniklo. Přestože „Belus“ nemůže konkurovat albům z doby před uvězněním, je výborným startovním výstřelem k nové éře. O té Varg stále mluvil v jinotajích, zejména poté, co se rozhodl odstěhovat z Norska, jemuž za vypálené kostely dlužil ohromný balík peněz, do Francie, kde na něho čekala žena, s níž už ve vězení počal prvního syna.
|
