Ronnie Romero konečně trochu polevil v aktivitě. Například v roce 2022 vydal šest desek a o rok dříve o jednu méně, což jej zbytečně degradovalo na obyčejného prodejného pěšáka. Člověk mohl získat averzi na jeho hlas, který zněl odevšud, a desky, pod nimiž byl podepsaný, byly v podstatě jedna zbytečnější než druhá, v případě dvou coverových sólovek se už jednalo o ztrátu rozumného úsudku. Scéna si během loňska od Romera trochu odpočinula a nezbývá než doufat, že čtvrté album The Ferrymen nebude startovní výstřel k překotný aktivitám, které snad už nikdo nemůže brát vážně. V The Ferrymen se znovu potkává s bubeníkem Mikem Terranou (ex-Rage, Axel Rudi Pell, Kreyson…) a multiinstrumentalistou Magnusem Karlssonem (Primal Fear, ex-Allen/Lande, Starbreaker, Place Vendome…), který trpí stejným postižením jako Romero (a koneckonců i Terrana) a je zainteresovaný v tolika projektech, že normální smrtelník nemá šanci jeho činnost obsáhnout.
The Ferrymen od začátku obrovskou nadprodukcí členů trpí. Pod hlavičkou projektu dosud nevyšlo žádné zásadní dílo, nic, co by stálo za záznam do rockové historie a co by The Ferrymen stavělo na roveň žánrovým klasikám. Průměr a sterilita každým coulem, kterou sice lehce narušilo minulé album „One More River To Cross“, ačkoliv nebylo ničím výjimečným a ukázalo skutečnost, že The Ferrymen tvoří výborní muzikanti, ale že Karlsson, jako výhradní autor materiálu, tvoří všechno ze stejného těsta a je mu pravděpodobně jedno, pod jakou hlavičkou deska vyjde. Za posledních dvacet let se kulometným tempem chrlení desek (poslouchal je kromě něho někdo všechny?) vyčerpal, takže jen plní dávno vytvořené formy v podstatě totožným obsahem. To je zásadní problém všech podobných projektů made in Frontiers, mezi nimiž jsou přece jen The Ferrymen v lepší skupině.
Že novinka „Iron Will“ nepřináší žádnou revoluci ani v tvorbě The Ferrymen není překvapující zjištění. Oproti minulé desce, která se více orientovala na hard rockovou složku, znovu přibylo více power metalových momentů, které míří k prvním dvěma deskám. Novinka je jakýmsi kompilátem dosavadního snažení trojice, je více metalová než „One More River To Cross“, ale více hard rocková než první dva počiny. O čem deska bude, ukáže úvodní „Choke Hold“, která se snaží najít rovnováhu mezi oběma styly, jaké The Ferrymen preferují, ale přece jen má o kousek blíž k hard rockové tváři. S metalovější „Mother Unholy“ se věc vyrovnává, přestože nezaujmou orchestrální pasáže, které patří k tomu nejomšelejšímu, co bylo v rockové hudbě vymyšleno.
Podobnou nabubřelostí trpí i „Above It All“ a zejména „Mind Games“, které novince strhávají nejvíce bodů. Sympatičtější tvář ukazují The Ferrymen v titulní „Iron Will“, či v závěrečné „You`re The Joker“, které mají rock n`rollovější charakter, jenž jim dává větší punc uvěřitelnosti a přirozenosti. Podařila se i balada „Dreams And Destiny“ (klišovitější název si ale těžko lze představit), která trochu pasuje i na dávné rčení Black Sabbath, že nejlepší balady jsou ty, které se píší po návštěvě Irska, protože trochu atmosféry ostrovní země má i tahle věc. „Dust To Dust“ nebo „The Darkness That Divides“ svou neobjevností (jako kdyby jinde na desce byla) vytváří protipól povedeným skladbám, takže z „Iron Will“ ve výsledku vypadne lehce nadprůměrné dílo.
Je to deska určená buď obdivovatelům všech tří pánů nebo milovníkům stylových klišé, kterými se jen hemží. Těžko ji posadit vedle žánrových klasik, neobstojí ani navzdory tomu, že je skvěle nahráná a velmi dobře zazpívaná. Produkce, která i po zvukové stránce podkopává osobitost snahou o co největší dokonalost, desku zabíjí. Bere jí otisk lidskosti. Ale to dnes není problém pouze The Ferrymen.
|
