Pro Alice Coopera přicházela těžká doba. Dobře nenesl odliv fanoušků, který nastal už po vydání alba „Alice Cooper Goes To Hell“, ale nevydržela ani střízlivost, které (kromě památky zesnulého spolupijáka Keitha Moon za The Who) věnoval album „From The Inside“. Hektický život v Los Angeles s sebou přinášel spoustu pokušení a nástrah a v rockových kruzích byl Cooper stále hvězdou, takže šlo těžko odolat. Ve hře nebyl jen alkohol, který se do Aliceova života vrátil v plné parádě, ale jak velel trend doby, do centra jeho pozornosti se dostala droga rockových hvězd kokain, kterému Cooper po návratu z turné k desce „From The Inside“ zcela propadl. „Nejprve jsem ho bral tajně, nikdo nesměl vědět, že už zase nejsem střízlivý, protože by se mi mohla rozpadnout kapela. Nakonec to ale nešlo skrývat, protože tě to úplně semele,“ popisoval závislost zpěvák. Semlelo jej to natolik, že hudba šla stranou a na dalším albu se odmítl podílet kytarista Dick Wagner.
To pro Coopera byla velká ztráta, protože Wagner byl od dob „Welcome To My Nightmare“ jeho pravou rukou a spoluautorem veškerého materiálu. Zastoupil jej Davey Johnstone, který byl mimo kapelu Eltona Johna a proto podal Cooperovi pomocnou ruku při tvorbě nových skladeb. Přidal se také klávesista Fred Mandel, který právě dokončil natáčení pinkfloydovské „The Wall“. Společnosti Warner Bros, která s nelibostí sledovala úpadek Cooperovy kariéry, se podařilo pro produkci dalšího alba najmout Roye Thomase Bakera, který si v minulých letech udělal obrovské jméno s Queen, a od toho si slibovala možné opětovné zvýšení zájmu o novou Aliceovu tvorbu. I když Roy Thomas Baker zafungoval s Queen a jednou pro vždy se z něho stala legenda, nezafungoval s Cooperem. Pracoval také na desce „Panorama“ od mnohem žádanějších The Cars, což si vyžadovalo většinu jeho pozornosti a albu „Flush The Fashion“ nedal to, co deska potřebovala. I kvůli němu je dílo pouze polovičatou záležitostí.
Cooper se při jeho tvorbě chystal na vstup do osmdesátých let. Doba velela ještě větší dezerci od hard rocku, než v časech, kdy pracoval na albech „Lace And Whiskey“ a „From The Inside“, a příklon k velmi módnímu post-punku a nové vlně. Cooper byl ohromen úspěchem Blondie, The Police nebo The Cars a proto se rozhodl vlivy těchto kapel implantovat i do své tvorby. Nutno říci, že nikterak úspěšně, což ukázal singl „Clones“, který působí velmi nevýrazným dojmem a mnohem lépe se jej o patnáct let později zhostila hvězda alternativního rocku The Smashing Pumpkins. Skladba ukazuje jakousi bezradnost desky, kterou ještě více symbolizuje fakt, že na její úvod tvůrci nasadili nijak zvlášť podařenou coververzi „Talk Talk“ od proto-punkových Music Machine z roku 1966. V kombinaci s „Clones“ to nepředstavuje vůbec šťastný vstup do alba. Fakt, že i „Clones“ složil externí autor vypovídá o tom, že hlavní protagonista měl trochu jiné starosti než tvorbu desky.
„Natáčení téhle desky si ještě pamatuju. Tedy hlavně to, že je docela krátká,“ podotkl Alice k ani ne půlhodinové délce. Do té se mu podařilo dostat pár slušných kousků, ačkoliv zázrak nebyla žádná z deseti skladeb. Nejlépe dopadla „Pain“, která svým názvem i pochmurnou náladou docela věrně vykresluje období, jímž si Cooper procházel. Skladba je už sice zapomenutou záležitostí, ale lze na ní demonstrovat, že „Flush The Fashion“ není třeba šmahem zavrhnout jako striktně nepodařenou záležitost. Kromě ní lze za podařené považovat ještě zpěvnou „Model Citizen“, rozvernější „Dance Yourself To Death“ a s přimhouřením oka „Aspirin Damage“. Zbytek nahrávky tvoří zoufale průměrné věci, které postrádají jakékoliv záchytné momenty a nemají ambice vykročit ze šedi obyčejnosti.
„Flush The Fashion“ čekal podobný osud jako „From The Inside“, s tím, že propad byl ještě větší. Tentokrát se shodli fanoušci i kritika (což u minulého alba bylo jinak) a Cooperovi jeho práci omlátili o hlavu. Výsledkem byla pouze čtyřiačtyřicátá pozice v americké albové hitparádě, což při vědomí, jaká čísla zpěvákovy desky vykazovaly ještě před pěti lety, byl nevídaný propad. Dobové recenze hovořily, že se Cooper dostal na dno, kam jej táhla i drogová závislost, jíž si procházel, která prohloubila jeho deprese a způsobila částečný rozpad osobnosti, neboť Cooper o sobě začal mluvit ve třetí osobě a později přiznal, že nevěděl, zda je sám sebou nebo Alicem Cooperem, který se představoval na jevišti. Vše bylo nebezpečnější, než si dokázal přiznat.
Psal se rok 1980 a Alice Cooper byl odepsanou veličinou. Ve světě, zejména ve Velké Británii, explodoval heavy metal a jeho čelní představitelé, ať už to byli Iron Maiden, Diamond Head, Def Leppard či Saxon, zmiňovali Coopera mezi svými vlivy, zejména deska „Welcome To My Nightmare“ přicházela na přetřes nejvíce. Pro Alice to mohlo znamenat jedinečnou příležitost popadnout štěstěnu za vlasy a využít náklonnosti mladých kapel. On se však zatím v kokainovém opojení propadal do post-punkového marastu. S jeho kariérou to nevypadalo vůbec dobře.
|
