Po téměř čtyřiceti letech na scéně dříve nezaměnitelní Bonfire poprvé zakotvili v přístavu u Frontiers a mluví v souvislosti s albem „Higher Ground“ (sedmnáctým řadovým) o nové kapitole svého života. Faktem je, že teorii o starých psech a nových kouscích staví poněkud na hlavu, protože pamětníci nejslavnějšího období asi jen těžko na první dobrou (a možná ani na druhou) poznají, že tohle je spolek, který má v portfoliu geniální alba „Don`t Touch The Light“, „Fireworks“, či „Point Blank“.
Upřímně řečeno, ani se Hansi Zillerovi nedivím, že se snaží najít novou signifikantní tvář kapely. Když už se mu po rozchodu s Clausem Lessmanem podařilo najít Alexxe Stahla (poté, co zkusil příznivce kapely v holportu s Davidem Reecem oblafnout pod hlavičkou Bonfire návratem k Ez Livin´), který mohl na tradiční období Bonfire díky podobné barvě hlasu navázat, nikde nebylo psáno, že když Alexx zabalí, že tahle cesta povede dál. Alexx to zabalil před dvěma lety, Hans do bonfirovské voliéry ulovil Řeka Kostase Matziaris, alias Dyana Maira, jenž má sice hard and heavy muziku v krvi, ale pochází zjevně z jiného hnízda, než jeho předchůdci. Pokud to Hansovi nebylo jasné už z prvního oťukávání ve zkušebně, muselo mu to dojít poté, co společně znásilnili klenoty z diskografie Bonfire. V loňském roce nechal po (ne)patřičných úpravách všechna tři ikonická alba nazpívat Maira a vypustil je do světa v nové (a pro starého fanouška těžko přijatelné) podobě.
Měl-li to být způsob, jak příznivce připravit na novou tvář kapely, nemohli to Bonfire udělat horším způsobem, takže „Higher Ground“ se z tohoto pohledu jeví jako těžce záchranářská práce. A mohla by být dobrá zpráva, že když zapomenete na přechozí víc než čtyři dekády a nebudete si současné Bonfire spojovat s dosavadní historií, že obstojí. Ne jako jeden z čelných představitelů hard rockové scény, ale jako jedna z mnoha celkem snadno zaměnitelných skupin, kterým to dobře šlape, má solidní nápady, řezavé riffy, poměrně sytou rytmiku, hravá kytarová sóla, solidního zpěváka a hard rockové postupy v krvi. Zásadní změnou oproti dávné formě je daleko víc houževnatější, silácký výraz, jako by se Bonfire chtěli přimknout víc k heavy metalu, jenž v druhé polovině alba nabírá stále tuctovější výraz a rezignace na kdysi typickou melodičnost.
Není to situace, kterou by Bonfire (respektive Hans Ziller) z minulosti neznali – ani v klasické éře Bonfire se zdaleka všechna alba nedala označit za světoborná. „Higher Ground“ má ke dnu diskografie docela daleko, byť asi žádná skladba si o významnější status neřekne. Navzdory tomu, že deska má docela solidní drajv, dobré hráčské výkony a může se pochlubit solidní produkcí, možná by Hans přece jen měl zkusit na stará kolena ukecat Clause, jestli by to spolu ještě jednou nezkusili. Anebo si přiznat, že tímhle způsobem může jméno Bonfire už jenom devalvovat a vzít to s čistým štítem úplně od začátku pod jiným jménem.
|
