Alice Cooper se v závislosti propadal čím dál hlouběji. Ke kokainu se přidala mohutná alkoholové recidiva a zpěvák na tom byl na začátku osmdesátých let nejhůře za celou kariéru. Svědčí o tom skutečnost, že se po jeho boku spoluhráči zrovna nedrželi, pracovat s ním znamenalo sázku do loterie, jelikož i koncertní forma byla tak kolísavá, že Cooper dokázal odehrát dobrý koncert, který se mohl přibližovat dávných teatrálním vystoupením, ale také uměl show totálně zabít, neboť byl kvůli chlastu a drogám naprosto z formy. Poté, co kiksů přibývalo, začínali spoluhráči mizet do jiných projektů. Davey Johnstone, který na minulých dvou deskách zanechal docela silný otisk, se vrátil do hájemství jistoty u Eltona Johna. Zmizeli i ostatní a když Cooper začínal s přípravami na další desku, zjistil, že je na to sám. Jako první se po jeho boku objevili dosud nepříliš známí muzikanti, kytarista Danny Johnson a klávesista Duane Hitchings, kteří Cooperovi pomohli s tvorbou materiálu.
Jako hudební ozdoba se k němu připojil kytarista Mike Pinera, který skončil u legendárních Iron Butterfly, v sestavě bylo možné zaregistrovat i basistu Erika Scotta, který hrával s Carlem Palmerem (Emerson, Lake & Palmer, Asia…) a studiového bubeníka Craiga Krampfa. To mohla být papírově silná sestava, avšak jako sevřená rocková kapela to mohlo fungovat stěží. Cooper měl naštěstí k dispozici zručného producenta Richarda Podolora, jenž si udělal jméno s poprockovou formací Three Dog Night, který de facto pomohl album „Special Forces“ sestavit. Pokud by se nevložil do práce, těžko by deska vyšla a pokud ano, nebyla by v takové podobě. Jestliže se o každém albu mluvilo jako o tom, které by mohlo Cooperovi zachránit kariéru, „Special Forces“ tomu byla nejblíž, ačkoliv ani zde se zpěvák nedotýká vrcholu. Další otázka však stojí, jestli o něco takového Alice stál nebo mu šlo pouze o dalšího panáka a další lajnu kokainu.
Jestliže minulá „Flush The Fashion“ působila odfláknutým dojmem, jistý pocit nedotaženosti se objevuje i nyní. Znovu se nepodařilo vykřesat žádný větší hit, který by zaujal vedle starých šlágrů a když se jako na singl znovu vsadilo na coververzi, tentokrát na „Seven And Seven Is“ od hippíků Love a následně i na otravnou „You Want It, You Got It“, coby nejprotivnější disko té doby, bylo jasné, že i tentokrát se vaří z vody. Na rozdíl od „Flush The Fashion“ to tak slabé nebylo, a když si odmyslíme oba singly a živé provedení vlastní coververze „Generation Landslide“ z desky „Billion Dollar Babies“, zbyde několik silných skladeb, které měly smůlu na to, že je jejich tvůrce tvořil v nekonečné řadě výpadků paměti a psychotických stavů. Kdyby se desce věnovalo trochu více péče zejména ze strany zpěváka, mohlo jít o docela podařenou nahrávku, která by z nejsmutnějšího období Cooperovy diskografie čněla nad ostatními.
Převyšuje je, ale nikterak výrazně. Dokáže těžit sílu z úvodní „Who Do You Think We Are“, které k dokonalosti schází přesvědčivější Cooperův projev v refrénu, jenž si žádal energičtější podání místo deklamačního mluvozpěvu. Sympaticky, ačkoliv bez výraznějšího melodického nápadu, působí legrácka „Pretties Cop On The Block“ a neurazí ani „Don`t Talk Old To Me“, která má ideální tempo, a i když se v refrénu nepřitlačí na pilu, je jedním z těch, které se vám dostanou do uší. Vyloženě dobrá věc a vrchol alba je „Skeletons In The Closet“, uvozená minimalistickými, trochu hororovými klávesami, ve výsledku je jakýmsi předobrazem budoucího hitu „He`s Back (The Man Behind The Mask)“. A opět škoda, že se Cooper nepouští do větších vokálních eskapád, ale možná, že mu zbědovaný stav něco podobného nedovoloval.
Velmi slušný je závěr desky, který obstará energická rock n`rollová věc „You Look Good In Rags“, lehce schizofrenní, novovlnná (ve stylu The Clash v období desky „Sandinista!“) „You`re A Movie“ a typická cooperovka „Vicious Rumors“, jež těží z garážového rocku, glamu i punku a měla být jednou z těch, na něž zpěvák sázel při živém vystupování. To se k albu „Special Forces“ uskutečnilo a Alice vyjel poprvé od roku 1975 znovu i do Evropy, kde sklidil ohromný úspěch, ačkoliv se reportáže nemohly dohodnout, v jaké byl mistr Cooper formě. Soudě podle poslechu „Special Forces“, minimálně po stránce vokální muselo jít o jedno z nejslabších období. Barva Cooperova hlasu je charismatická, ovšem i z desky je znát, že vokálně není v pohodě a místo dřívějších velkých výkonů byl Alice pouze vlastním stínem.
Na desce, která nabídne několik dobrých věcí, nejvíc zamrzí konečná tvář a směřování. Novovlnný kabát Cooperovi neslušel a přestože trend velel jít tímto směrem, Aliceovo rozhodnutí jej následovat nebylo šťastné. „Special Forces“ mohla být lepší deska, pokud by skladby dostaly o něco výraznější (tvrdší) tvář a nepopiratelná energie by dostala jiné zvukové balení. Tohle je album, které mělo směřovat spíše metalovějším směrem. Bylo by to ještě výrazně lepší.
|
