Pokud se měl Alice Cooper ještě někdy pokusit dostat do první rockové ligy, musel se sebou začít něco dělat. Když vzpomínal na začátek osmdesátých let, sám sebe vykresloval jako čtyřiadvacetihodinového, po zemi válejícího se opilce. „Vezměte si totální trosku, která se pomočuje a není schopná ani vynést odpadky, tak přesně to jsem byl já. Naprostý alkoholik a feťák,“ tvrdil ve vzpomínkách. Management si sliboval hodně od chystané spolupráce s producentem Bobem Ezrinem i kytaristou Dickem Wagnerem, což mělo symbolizovat návrat do zlatých časů. Toho Cooper ještě nebyl schopen, protože život v Hollywoodu jej decimoval permanentními večírky, které v horším případě nahrazovalo samotářské kouření cracku, přičemž zpěvák nebyl schopen vyjít na veřejnost dlouhé dny. Rozpad osobnosti byl nevyhnutelný a z někdejšího lva salónů a krále shock rocku se stávala vystrašená troska, která nedokáže odehrát koncert, protože v pomatené mysli zažívá paranoidní stavy.
Poté, co deska „Zipper Catches Skin“ propadla, dostal Cooper od Warner Bros poslední šanci, jak reputaci napravit, protože firmě docházela trpělivost s nevypočitatelným umělcem, jehož desky po světě sklízí posměšné reakce a fanoušci nad nimi ohrnují nos. Od spojení s Ezrinem a Wagnerem (byl u toho i indický basista Prakash John, který natočil „Welcome To My Nightmare“) si slibovali poslední možnost záchrany a proto Alice musel vytáhnout nos z Los Angeles a zamířit za Ezrinem do kanadského Vancouveru. Producent si lízal rány z debaklu, který mu uštědřila poslední spolupráce s Kiss, jejichž ambiciózní dílo „(Music From) The Elder“ neuspělo, a kapela už bez Ezrina zamířila ostře metalovým směrem. To se Coopera netýkalo, protože byl přesvědčený o správností svého novovlnného směřování. Nezrazovali jej od toho ani Wagner s Ezrinem, protože rok 1983 byl posledním, kdy se tomuto hudebnímu žánru dařilo.
Jednou z podmínek Wagnera a Ezrina bylo, že Cooper po dobu tvorby zůstane při smyslech, což se nejprve dařilo, ale jak práce postupovaly a z centrály Warner Bros začínaly chodit zprávy o tom, že deska bude jen splnění letité smlouvy, po níž bude následovat výpověď, ztrácel Cooper motivaci a znovu začal chlastat jako o život. Finální práce zbyly pouze na Ezrina, který neskrýval rozčarování. „DaDa“ by mohla být dobrým albem alespoň k částečnému zmrtvýchvstání někdejšího krále rockového hororu, protože je výraznější než od základu špatná „Zipper Catches Skin“. Wagner s Ezrinem odvedli kus práce. Ezrin vytvořil úvodní skladbu, což je v podstatě pouze čtyři minuty trvající hororové intro, které je možná nejpůsobivějším otvírákem Cooperových desek. Když se po něm rozjede příšerná „Enough`s Enough“, je to zcela jiná káva a fanoušek si zase ťukal na čelo, protože po nejlepším intru Cooperovy diskografie následuje nejhorší otvírák ze všech alb.
Naštěstí jde o suverénně nejhorší skladbu z celého konceptu a následující „Former Lee Warmer“ vykazuje mnohem více životaschopnosti. Řetěz začne znovu padat s „Dyslexia“, ale výtečné „Scarlet And Sheba“ a „I Love America“, jež zpracovává tradicionalistické motivy Spojených států mnohem lépe než „King Of The Silver Screen“ na počinu „Lace And Whiskey“, tvoří záchytný moment, který převyšuje ostatní skladby, jež takové pozitivní reakce nevyvolají. K zahození není ani „Fresh Blood“, v níž se ukáže, jak nutně Cooper vedle sebe potřeboval ostříleného producenta, jako byl Ezrin, který desce dal moderní výraz a zvuk, čímž znovu zcela převýšil „Zipper Catches Skin“ a „Flush The Fashion“, ale i skladbově lepší „Special Forces“. Nejvíce se tato propracovanost projevila v závěrečné artrockové „Pass The Gun Around“, kde se Cooper vzchopil k výbornému pěveckému výkonu, což byla věc v té době skoro neslýchaná.
„Je to nejděsivější deska, jakou jsem kdy nahrál. Pro mě osobně, protože nejenže si nepamatuju, že jsem ji natočil, ale vůbec netuším o čem je, i když jsem ji asi napsal,“ řekl na vrub „DaDa“ Cooper. S vydáním desky se jeho dosavadní kariéra uzavřela, protože ve chvíli, kdy album Warner Bros dostali na trh, spolupráce skončila. Firma album nijak nepodporovala a stejně jako předchozí počin se deska nedostala do hitparád. Jestliže u „Zipper Catches Skin“ byl propad zcela zasloužený, „DaDa“ by si alespoň částečný úspěch zasloužila. Nejde o nejlepší Cooperovu desku, ale o album, na kterém se Alice odrazil ode dna a které bylo zlomové, protože uzavřelo dobu, kterou zpěvák nazýval blackoutem. Stejně jako po „Zipper Catches Skin“ nedošlo na turné a ani jedna ze skladeb z obou alb nebyla nikdy hrána naživo.
Pokud nechtěl Cooper skončit na smetišti dějin nebo pod drnem, muselo se něco změnit. Poslední kapkou bylo, když v listopadu 1983 Cooperova manželka Sheryl, s níž měl tři děti, požádala o rozvod. Cooper prosim, nadával, brečel, ovšem Sheryl byla neoblomná. Když řekla, že své rozhodnutí vezme zpět, pokud zpěvák nastoupí protialkoholní léčbu, bylo rozhodnuto. V polovině příští roku se začaly objevovat náznaky, že vše jde trochu nadějným směrem.
|
