Finsko sedmdesátých let bylo všechno jiné, než země, kde by bylo možné splnit si sen o rock n`rollových hvězdách. Hanoi Rocks je výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Jejich příběh je skoro neuvěřitelná pohádka o lásce k hudbě a přátelství až za hrob, které skončilo na druhé straně světa, jen chvíli předtím, než měl celý svět kapele padnout k nohám. Jenže Hanoi Rocks nikdy štěstí příliš nepřálo a úspěch, jehož semínka byla zaseta v chladném Finsku, slízli floutkové z Los Angeles, aniž by se svět kdy dozvěděl o výjimečnosti party z Helsinek, která jako by se nikdy nesměla stát velkou. K tomu, aby byla jednou z největších rock n`rollových kapel světa, měla nejlepší předpoklady. Měla frontmana, po němž holky šílely, a který byl i velmi šikovným multiinstrumentalistou. Měla kytaristu ve stylu Keitha Richardse, jenž byl takřka geniální skladatel, a měla postoj skutečných rockových hvězd. Jenže tenhle příběh šťastný konec neměl, a jestliže se heslo Lemmyho Kilmistera – Born to lose – dá použít pro řadu jiných kapel, na Hanoi Rocks padne jako ulité.
Příběh jedné z nejzneuznanějších a nejpodceňovanějších rockových part se začal psát v polovině sedmdesátých let, kdy se poprvé setkal blonďatý Matti Fagerholm s přistěhovalcem zpoza polárního kruhu Anttim Hulkkem, a slíbili si, že jednou spolu založí kapelu. Hulkko brzy začal hrát s partou Briard a Fagerholm začal koketovat s tehdejší finskou rockovou jedničkou, formací Popeda, ovšem z očí se nikdy nespustili. Když chtěl Fagerholm, říkající si Michael Monroe, založit vlastní partu, Hulkko, překřtěný na Andyho McCoye, mu doporučil kamaráda Jana Stenforse. Ten záhy přijal přezdívku Nasty Suicide a nitky se začaly sbíhat. Brzy se připojil McCoy a společně s basistou Samim Yaffou (vlastním jménem Sami Takamäki) se kapela přestěhovala do Švédska, kde si v rodišti Abby slibovala možnost lepšího úspěchu, ale místo toho ve Stockholmu muzikanti skončili jako bezdomovci. Jediné, co tahle anabáze kapele dala, byl bubeník Gyp Casino (jinak Jesper Sporre), který nahradil původního člena Pekiho Sirolu.
Neúnavná práce na vlastních věcech, ale také štěstí v tom, že s kapele podařilo dohodnout rozsáhlé turné po Švédsku a Finsku, jí vyneslo nahrávací smlouvu s finskou společností Johanna Kustanus, která vydala debutový singl „I Want You/Kill City Kills“, jenž v určitých kruzích vzbudil vlnu pozornosti. Tu přiživil druhý singl „Tragedy/Café Avenue“, odkazující na debutové album „Bangkok Shocks, Saigon Shakes, Hanoi Rocks“, které vyšlo v únoru 1981. „Tenkrát jsme neměli co ztratit. Když jsme po šesti měsících sehnali konečně byt, tak mi přišlo jako těžký luxus mít střechu nad hlavou. Ale bylo mezi námi skvělé souznění,“ vzpomínal zpěvák Michael Monroe. Kapela se nebála vyjet do Velké Británie, kde odehrála památnou show v klubu Marquee a Londýn si natolik zamilovala, že se začalo mluvit o tom, že by se do anglické metropole měli Hanoi Rocks přesunout natrvalo.
Album „Bangkok Shocks, Saigon Shakes, Hanoi Rocks“, se i přes poněkud vlažnější ohlas v době vydání stalo klasikou. Mísí v sobě vlivy doby, kdy Monroe vyrostl na klasickém hard rocku Black Sabbath a Deep Purple, ale hlavní skladatel McCoy byl ze zcela jiného těsta, obdivoval Aerosmith, New York Dolls, Alice Coopera a zejména The Rolling Stones a všemu dodával cikánský temperament. Na čem se oba shodli, to byl punk. a bylo jedno, zda americký ve stylu Ramones, či britský, z něhož se do tvorby Hanoi Rocks promítaly zejména vlivy The Clash a The Damned. Ač si kapela v dalších letech stěžovala, že deska je příliš hrubozrnná, Monroeovy vokály nedotažené, a Park Studio ve Stockholmu, kde byla krátce po Novém roce 1981 natočena, nebylo ideální místo pro vznik rock n`rollové legendy, je debut silný dosud a zub času se na něm projevil minimálně. Tajemství tkví v tom, že obsahuje výtečné skladby, které v sobě McCoy nosil ještě coby teenager.
Úvodní „Tragedy“ je jasnou klasikou žánru, který hudební publicisté pojmenovali glam punk (snad díky Monroevě účasu a McCoyově ležérnímu přístupu), těžící ze silného refrénu a energického tempa, které žene vpřed zejména sloky. Její protipól, možná nejslavnější skladba původních Hanoi Rocks, baladická „Don`t Never Leave Me“ se sice objevuje v méně zdařilé verzi, ovšem ukázala Hanoi Rocks jako zdatné hitmakery, kteří se nebojí koketovat s mainstreamovější polohou. Tam přesně zapadnou další skvělé skladby „11th Street Kids“, „Cheyenne“ a Village Girl“, ukazující obrovský potenciál, který v kapele dřímal. Zkouškou časem prošla coververze „Walking With My Angel“ z roku 1961 od americké zpěvačky Carole King i energická „First Timer“, a jestliže „Stop Cryin`“, „Lost In The City“ a „Pretender“ můžeme v rámci alba považovat za slabší, stále máme co do činění s velmi kvalitním materiálem.
Ten odhaluje až nesnesitelnou kompoziční lehkost, která byla Hanoi Rocks vlastní. Proto je „Bangkok Shocks, Saigon Shakes, Hanoi Rocks“ (původně se měla jmenovat „Some Like It Hot“) nejen základním dílem kapely, ale také deskou, na níž stavěla evropská glamová scéna budoucích let a z níž vzešly Dogs D`Amour, The Quireboys a později i Backyard Babies. Pro Hanoi Rocks byla deska důležitá zejména v tom, že kapela získala ostruhy a dokázala působit mnohem sebejistěji.
|
