Asi od vydání alba „Amber Galactic“ provází The Night Flight Orchestra už několik let tvrzení, že kdyby působili někdy v roce 1982, byli by hvězdou první velikosti, před níž by se museli sklonit i ikony AOR stylu Foreigner a Journey. Tomu nahrává fakt, že album „Sometimes The World Ain`t Enough“ je tak skvělé, že se může zpříma do očí dívat klasikám obou kapel, slavným deskám „4“, „Escape“ či „Raised On Radio“. Ponechme stranou skutečnost, že novinka „Give Us The Moon“ je poněkud poznamenána přešlapováním na místě, protože The Night Flight Orchestra předchází pověst skvělé koncertní kapely a proto bylo třeba nevynechat jednu ze zastávek „Moon Over Europe 2025 Tour“, která se odehrála v matičce stověžaté. V těchto mrazivých dnech to mohl být velmi příjemný závan prosluněného kalifornského vzduchu, jimž se pyšní desky The Night Flight Orchestra.
The Night Flight Orchestra jsou velice dobrá koncertní kapela a Björn Strid v jejím čele je rozeným frontmanem. Jenže naživo je tahle parta o něčem jiném. Nedokáže smýt fakt, že vzešla z prostředí metalových kapel, konkrétně švédské líhně death metalu, a to je na nich stále znát. Živá produkce nezní, jako by kapela do současnosti skočila rovnou z první poloviny osmdesátých let, což věci dává nálepku jakéhosi „AOR z Temu“ a ubírá to na uvěřitelnosti. Na druhou stranu si je kapela dobře vědoma, že se čtyřicet let starým přístupem by se stala retrem, které láká hrstku dobových pamětníků. Ti se v pražském Futuru vůbec nevyskytovali. Publikum tvořila nesourodá směs mladších obdivovatelů starého AOR v tričkách Survivor, Journey a Foreigner, milovníků melodického hard rocku, odrostlých diskofilů a zarputile se tvářících metalistů v mikinách Behemoth a Dismember, kteří snad doufali, že se dočkají nějakých věcí od Soilwork či Arch Enemy, druhých kapel členů ansámblu. Ti patřili asi k hrstce méně spokojených.
Večer otevřela v roli předskokana švédská formace Metalite, kterou uvítali přítomní černooděnci, ačkoliv nešlo o žádný death, ale o tuctový euro power metal s výraznou stopou elektroniky, až se nabízela paralela s krajany Amaranthe. Metalite ovšem na rozdíl od nich zdůrazňují před diskotékou metalovou podstatu své tvorby, čímž si získali potlesk méně náročného publika, které v hudbě nehledá žádné novátorské přístupy. Plusem vystoupení byla velmi pohledná zpěvačka Erika Ohlsson, která dokázala show rozproudit, ačkoliv kapela hraje hudbu, která šla v klidu odstát i ve frontě na pivo (ne že by tam byla nějak dlouhá) nebo u stolků s merchem, odkud jejich snažení pozoroval i mohutný basista hlavní hvězdy Sharlee D`Angelo.
Přestože The Night Flight Orchestra nastoupili na minutu přesně, čekání na ně se trochu protáhlo, jelikož pódium s umělými palmami, ověšenými vánočními žárovičkami, bylo připravené dobrou čtvrthodinu před jejich nástupem. Ten byl dosti energický a zcela se nesl v duchu úvodu nové desky „Give Us The Moon“, včetně intra „Final Call“ a otvíráku „Stratus“. Jelikož je deska venku pouhé tři týdny, fanoušci se definitivně chytli až s „Divinyls“ z prvního dílu „Aeromantic“, ačkoliv skladba v době vydání v roce 2020 způsobila jako pilotní singl spíše zklamání. Čas jí prověřil a její zařazení do koncertního programu je oprávněné. Skvěle působila dvojice z „Amber Galactic“, trochu potemnělá „Domino“ a strhující „Gemini“. Bohužel, to byly jediné připomínky této desky, což je jedna z výtek směrem k playlistu, který The Night Flight Orchestra v současnosti hrají.
Co na něm zamrzí nejvíce, je takřka úplná ignorace nejlepší desky „Sometimes The World Ain`t Enough“, kterou Švédi připomněli pouze jednou z nejméně výrazných skladeb „Can`t Be That Bad“. Otázka, kdeže jsou „Paralyzed“, „Barcelona“, „Turn To Miami“, „Lovers In The Rain“, Speedwagon“ či „Jeanie“ nebo „Something Mysterious“ z „Amber Galactic“ byly během večera palčivé, navíc, když „Transatlantic Blues“, „Cosmic Tide“ či „This Boy`s Last Summer“ fungovaly o poznání méně, než by tomu bylo v případě zmíněných hitů. Naštěstí to koncertu na spádu neubralo, kapela jej odehrála s obrovským nasazení a přehledem zkušených mazáků. Výtečně zafungovala hypnotická „Transmissions“, hard rocková „California Morning“, novinková „Paloma“ (před ní Strid vzpomínal na nebohého kytaristu Davida Johanssona, který si předloni vzal život) či dvojice hitů „White Jeans“ a „Burn For Me“, stejně jako pódiová show založená na precizních muzikantských výkonech, ale i stylových, ač kýčovitých oblecích Strida a obou doprovodných zpěvaček, z nichž se jako platnější jevila Anna Brygård, která se pouštěla i do několika sólových partů.
Po koncertu si člověk pokládal trochu fantasmagorickou otázku, zda se mohou stát The Night Flight Orchestra největší kapelou světa. Pokud by se psal libovolný letopočet mezi lety 1978 až 1984 a kapela nebyla ze Švédska, ale pocházela zpoza oceánu, bylo by to možné, protože dokáže napsat takové hity, které by jí záviděly i žánrové legendy. Její slabina je v tom, že se pohybuje na příliš malém prostoru, který si vykolíkovala a z něhož už nesmí vykročit někam jinam. Velice by jí pomohla hitová balada ve stylu „Waiting For A Girl Like You“, kterou The Night Flight Orchestra v repertoáru nemají. Každopádně současné tažení „Moov Over Europe“ ukazuje, že i bez toho jsou The Night Flight Orchestra ve velmi dobrém rozpoložení.
Setlist The Night Flight Orchestra: Stratus/California Morning/Shooting Velvet/Divinyls/Domino/Gemini/Cosmic Tide/This Boy`s Last Summer/Paloma/Satellite/Transmissions/Can`t Be That Bad/Transatlantic Blues/Burn For Me/White Jeans/Way To Spend The Night/West Ruth Ave
|
