Od vydání alba „Multiverse“, které vyšlo před pěti lety, odešel od italských Aevum křikloun Hydra, klávesista Ian a bubeník Cosimo de Nola (toho jediného měla kapela potřebu nahradit). Jeden z nich s sebou zřejmě odnesl truhličku, ve které měli Aevum schovanou soudnost, nápaditost a brzdu proti teatrálnosti. Nejvíc podezřívám křiklouna Hydru, jenž nefiguroval v sestavě už na tři roky staré desce „Glitc“ na níž se kvalitativní sešup kapely začal projevovat. Na aktuální nahrávce „Kaleidoscope“ v tomto ohledu Aevum přiložili vydatné poleno pod kotel.
Už na ultra pestrém „Multiverse“ patřila teatrálnost k nejvýraznějším prvkům tvorby Aevum, jenže tam jí kapela doplňovala sem tam sympatickým nápadem a neotřelostí. Jako by si kapela byla vědoma toho, že nápadově je v podstatě zcela vyprázdněná, snaží se pozornost strhnout pitvořivostí a přehráváním, hnaným do extrému, a aby útok na nervy posluchače byl pokud možno co nejvýraznější, opírají se kromě přehnaně teatrálních vokálů o elektroniku a celkem prázdné motivy, vytěžované daleko za hranici snesitelnosti. Paradoxem je, že žehrání na protivné vokály se kapela možná neúmyslně snaží mírnit tím, že ve čtyřech položkách z devíti (z toho dvě jsou instrumentální verze skladeb, představených na albu se zpěvem) jsou mikrofony vypnuty, a kupodivu je ještě hůř (neboť zjistíte, jak povrchní je hudba Aevum), než když se vokalisté Lucille Nightshade a Richard předhánějí v tom, kdo pokroutí hlasivky do otravnější polohy.
Úvodní „D20“ řekne o albu vše – lidové nástroje promíchané s elektronikou, ulítlý text, Lucille v ultra protivných polohách, rádoby epické sbory a pocit, jako kdyby se pejsek a kočička zase jednou pustili v kuchyni do pověstného díla. A pak už je jen hůř, pocit, že je všechno naprosto umělé tlačené na sílu, nepolevuje, a ani skočnost v „Be A Lady“, jež měla šanci působit chytlavě, nezabírá. Když se v úvodu „The Inquisition“ kapela na moment umírní, zdá se, že by se hlava a pata přece jen mohla najít – jenže Aevum zjevně usilují o titul nejteatrálnější kapely na světě, takže se s přirozeností příliš zdržovat nechtějí a „Kaleidoscope“ míří neodvratně do kopru.
Stačí pohled na obal alba - jde z toho strach, vypadá to toxicky a přeplácaně. A co je na povrchu, to je pod kůží v daleko explozivnějším množství.
|