Turné, které Hanoi Rocks absolvovali začátkem roku ve společnosti Lords Of The New Church po Velké Británii, bylo tyglíkem, narvaným všemi možnými drogami a zahuštěným alkoholem, ovšem po stránce kariérní znamenalo pro kapelu velký krok vpřed. Hanoi Rocks se přesunuli do Londýna, kde si našli zavšivený byt, který měl k rock n`rollové romanci daleko, ale centimetr po centimetru je sunul k vytouženému snu. Kolem kapely začínali pomalu kroužit zástupci nahrávacích společností, kteří větřili velkou senzaci, podle řady dobových kritik Hanoi Rocks vyplňovali mezeru na trhu a nevděčili za to pouze androgynnímu vzhledu Michaela Monroea, který se stával novým sexsymbolem rockových fanynek, ani frackovskému přístupu Andyho McCoye, jehož ostrovní tisk považoval za nového Keitha Richardse. Ačkoliv Velkou Británií cloumala Nová vlna britského heavy metalu a dozníval post-punk, Hanoi Rocks se trefili někam doprostřed těchto trendů, kvůli razantním věcem je uznávali jak otevřenější metalisté, tak díky punkovým kořenům je brali zasnění novoromantici.
Ačkoliv kapela měla smlouvu s finským vydavatelství Johanna Kostunnen a o jejich potřeby se nově staral label manažerů Seppa Vesterinena a Američana Richarda Bishopa Lick Records, hodlala kapela ke spolupráci na nové desce oslovit velkou americkou hvězdu Prince, který jim vzkázal, že s bílými kluky na ničem dělat nehodlá. Neklapla ani spolupráce s frontmanem glam rockových Mott The Hoople Ianem Hunterem, který podle Michaela Monroea nejevil dostatečné nadšení pro jejich hudbu. V okruhu britské legendy však kapela zůstala, produkci alba, která se začalo točit po ukončení turné s Lords Of The New Church, dostal na starosti exbubeník Mott The Hoople Dale „Buffin“ Griffin, který si s sebou přivedl i basistu Petea „Overenda“ Wattse. I díky jejich přítomnosti Hanoi Rocks označovali natáčení desky „Back To Mystery City“ za nejbláznivější, jaké kdy zažili.
Album výrazově posouvá tvorbu Hanoi Rocks směrem k univerzálnějšímu rockovému soundu, ačkoliv stále zůstává zachována punková složka, což „Back To Mystery City“ spojuje spíše s „Oriental Beat“, než s glam rockovými nahrávkami „Bangkok Shocks, Saigon Shakes, Hanoi Rocks“ a „Self Destruction Blues“. O jisté bláznivosti doby svědčí skutečnost, že úvodní (po trochu zbytečném intru „Strange Boys Play Weird Opening“) hitovka „Malibu Beach Nightmare“ pochází ještě z finské domoviny, kde ji složil kytarista Andy McCoy, když ve svém bytě kouřil hašiš a proto se původní verze nesla v duchu reggae calypso. Jednou ji však autor ve zkušebně přehrál ve zrychlené, rock n`rollové verzi, a rázem bylo rozhodnuto o otvíráku alba a pilotním singlu desky. Že šlo o šťastný tah, svědčí skutečnost, že „Malibu Beach Nightmare“ se stala jednou z nejznámějších skladeb Finů.
Na „Back To Mystery City“ je však věc, která ji přerostla. Polobalada „Until I Get You“ se stala prvním velkým hitem Hanoi Rocks i díky vokálnímu pojetí, Monroeův hlas doplňuje britská zpěvačka Miriam Stockley, která se později proslavila spoluprácí s Kylie Minogue, Jasonem Donovanem nebo Pink Floyd. V „Until I Get You“ explodoval McCoyův hitový potenciál a skladba nabízela obrovský základ, na němž se dalo v budoucnu zcela hravě stavět. Zbytek desky stojí trochu ve stínu těchto dvou hitů, ale při bližším prozkoumání je jasné, že nepopiratelnou kvalitu má. Možná dvojice „Sailing Down The Tears“ a „Lick Summer Love“ (Monroe její text o orálním sexu nenáviděl) trochu padá k průměru, ale „ice Cream Summer“, „Mental Beat“ a „Tooting Bec Wreck“ představují velmi silné skladby, v nichž se projevuje McCoyova precizní práce s melodiemi a vlivy The Rolling Stonbes, přičemž v mnohém předčí vzory.
„Back To Mystery Cty“ představuje další střípek do mozaiky a ukazuje kapelu ve fázi, kdy směle kráčela za úspěchem. Velká Británie ji přijala za svou, což se ukázalo i při následných koncertech. Vystoupení v londýnském klubu Marquee v prosinci 1983 vyšlo o několik měsíců později jako první živé album Hanoi Rocks pod názvem „All Those Wasted Years“. Okazuje kapelu na vrcholku sil (ale i drogového období), přičemž bylo jasné, že nabrala takový vítr, že brzy měla likvidovat konkurenci. Živák je podle řady různých žebříčků jedním z nejlepších koncertních alb všech dob a odvážnější tvrzení jej pro jeho energii přirovnávají k „Made In Japan“, „Live After Death“ nebo „Live And Dangerous“.
Průlom se blížil. Kapele na stole přistála nabídka na spolupráci od amerického vydavatelství Columbia Records, které patří pod kolos Sony Music, a rázem se vše zdálo být zalité nejjasnějšími barvami. Hanoi Rocks se otvíral také japonský trh, na němž kapela platila na přelomu let 1983 a 1984 za největší novou senzaci. Čekaly se velké věci.
|
