Za to, že se The Wildhearts podařilo poněkolikáté vstát z vlastního hrobu, vděčí kapela duchovnímu otci a hlavnímu tahounovi Davidovi Lesliemu Wallsovi, kterého scéna zná pod přezdívkou Ginger Wildheart. David je dnes jediným původním členem kapely, která mohla být kolem poloviny devadesátých let největší senzací britské rockové společnosti, ale osud to zaonačil jinak. Na počátku kariéry provázely kapelu problémy alkoholového a drogového charakteru, ale za jejím krachem nestály. Vše převážily osobní spory, které sestavu rozklížily v době největšího úspěchu alb „Earth Vs. Wildhearts“, „PHUQ“ a „Endless Nameless“. Z té doby v kapele už nepůsobí kromě Gingera nikdo. Před třemi lety se s The Wildhearts pravděpodobně definitivně rozešel zakládající člen a Gingerův parťák z doby, kdy oba působili u The Quireboys, kytarista C. J. Wildheart.
Jeho odchod znamenal další z rozpadů, neboť kapelu opustil bubeník Ritch Battersby a další ze zásadních členů, basista Danny McCormack. Gingerovi se podařilo zpět získat starého parťáka, basistu „Random“ Jon Poolea, který v kapele působil po roce 2003, kytaristu Ben Marsdena z punkových The Spanglers a bubeníka Pontuse Snibba. To dalo dohromady comeback, který si The Wildhearts ozkoušeli na koncertních pódiích a nyní přicházejí s novým albem. Na něm se absence dlouholetých členů příliš neprojevila, protože věc má v rukách Ginger, tak jako tomu bylo pokaždé v minulosti. Nyní na něm leželo o trochu více zodpovědnosti, protože nejen představoval novou sestavu, ale minulá nahrávka „21st Century Love Songs“ bylo nadmíru úspěšným albem, jejíž hitparádové výsledky konkurovaly těm z devadesátých let.
Nutno přiznat, že ani „21st Century Love Songs“, ani desky z nového milénia neznamenaly pro The Wildhearts umělecký návrat do zlatých devadesátých, a neděje se tak ani u „Satanis Rites Of The Wildhearts“, i když zde je pár míst, která si zaslouží pozornost, protože Gingera schopnost napsat dobrou skladbu neopustila. Jen na to nesmí jít tak, jako v úvodní „Eventually“, ve které zbytečně moc tlačí na pilu kytarových riffů i obhroublého vokálu. Temná poloha, která by The Wildhearts mohla spojovat s Turbonegro, kapele příliš nesvědčí a mnohem lépe se dokáže profilovat tam, kde volí spíše písničkářskou formu. Příkladem toho je „Troubadour Moon“, v níž se střetávají tvrdé rock n`rollové či punkové riffy a výrazné chytlavé melodie, a kapela rázem připomene dávné vzory, finské Hanoi Rocks. Ne nadarmo Ginger hrával svého času v doprovodné kapele Michaela Monroea.
Tak svižné, lascivní a zapamatovatelné věci, jako byla „I Wanna Go Where The People Go“ nebo „TV Tan“ se zde nevyskytují (to už dlouho ne), ale je tu dalších pár míst, které dokáží fanouška The Wildhearts uspokojit. Jednou z nich je rock n`rollová taškařice „Kunce“ ve stylu švédských Backyard Babies, výrazně melodická „Blue Moon Over Brinkburn“, která ve svém středu překvapivě skrývá hlukově kytarové stěny, a potěší i „I`ll Be Your Monster“ se silným vlivem Hanoi Rocks. Pokud byste chtěli slyšet, v čem tkví Gingerova skladatelská genialita, je třeba zvolit „Hurt People Hurt People“, překrásnou, lehce posmutnělou věc, která v plné nahotě poodhaluje krásu melodií a cit pro gradující aranže, což z ní dělá jednu z nejlepších skladeb The Wildhearts. K dobru je kapele třeba přičíst také závěrečnou „Failure Is The Mother Of Sucess“, v níž se nejprve objeví tvrdší, punkovější tvář kapely, ale prostor dostanou i jemnější pasáže ve stylu Manic Street Preachers, což není k zahození.
The Wildhearts (i přes odporný obal) nezklamali. Ginger název kapely dokázal vytáhnout z bahna zapomnění a připravit kolekci, kterou ocení především letití fanoušci, ale má potenciál uspět i u širšího (rockového) publika. Svědčí také o tom, že síly kapele neubývají a že s ní bude možné ještě několik let počítat.
|