Je ještě pojem progresivní death metal relevantní, když má natolik ohraničené území a úkroky za něj většina bere jako zrada na věrných? Má po skoro čtyřiceti letech existence žánr ještě schopnostnabídnout něco nového, neotřelého? Italští Sadist byli v devadesátých letech považováni za jednu z nejvíce progresivních kapel v tomto ranku a když si je poslechnete dnes, je jasné, že v jejich tvorbě zavládl značný konzervatismus. Nikdy nedosáhla takové míry novátorství jako u holandských kolegů Pestilence, kteří s albem „Spheres“ dosáhli zcela nedozírné dimenze, ale přesto mezi slova progrese a Sadist se na albech „Tribe“, „Crust“, či „Sadist“ dalo klást rovnítko. Dnes se kapela sice sem tam snaží implantovat méně metalové prvky, ale to není nic, co by nikdo předtím nikdy neslyšel.
Na druhou stranu Sadist znamenají jistotu a Tommy Talamanca jako nepopiratelný vůdce smečky uznává, že se stále tvoří z toho, co se vymyslelo v devadesátých let. Ne náhodou jmenuje alba „Human“, „Individual Thought Patterns“ (obě Death) a „Reign In Blood“ (Slayer) jako to nejlepší, co kdy vyšlo. Sadist z nich vycházejí a ač má novinka „Something To Pierce“ o něco komplikovanější stavbu než zmíněná díla Chucka Schuldinera, ohromí s tím málokoho. Zůstává poctivé řemeslo a to kapela ovládá. Vůbec jí nevadí, že se znovu musí opřít o jinou rytmickou sekci, neboť členy kapely se před rokem stali basista Davide Piccolo a bubeník Giorgio Piva. Tohle nemělo na tvorbu Sadist žádný vliv, vše má stále pevně v ruce Talamanca, jenž se spoléhá zejména na vokálního parťáka Trevora Nadira, jenž je členem Sadist skoro třicet let.
Co se kromě rytmické sekce změnilo od poslední nahrávky „Firescorched“? Vězte, že toho je pomálu, protože Talamanca ve svém věku nemá příliš velkou chuť na různé kotrmelce a experimenty. Proto se progrese, o níž se se Sadist neustále mluví, skrývá zejména v komplikovaných hudebních postupech a složitých aranžích. Funguje to, přestože na „Something To Pierce“ kapela vyvede z míry málokoho. Výhodou je temná, leckdy až strašidelná atmosféra, která dokáže prožitek zdůraznit. Jasným příkladem toho, jak se s instrumentální dovedností i citem pro navození správné atmosféry má pracovat, je skladba „Kill Devour Dissect“, která využívá pro docílení větší působivosti ženského elementu v podobě hlasu zpěvačky Glorie Rossi, která se objevila už na desce minulé.
Důležitým prvek alba (ale to také není novinka) jsou Talamancovy orchestrace, které chtějí zdůraznit mohutnost kompozic a jsou v přímém protikladu vůči olschoolovým sypacím pasážím, v nichž Nadir hlasem sjede až do poloh Chrise Barnese ze Six Feet Under. V tomto ohledu vynikají „One Shot Closer“ a hlavně „The Sun God“, v nichž nejvíce Sadist připomenou slovutné Death z devadesátkového období kariéry. Po klasickém heavy metalu lehce pošilhává trochu přehlednější „Nove Strade“, ve které se s výtečnými kytarovými sóly blýskne hlavní persona kapely. Zcela v Talamancově režii je závěrečná instrumentálka „Respirium“, u niž nijak citelně nechybí vokální složka, protože Tommyho kytara a klávesy jsou v tak dokonalé symbióze, že si vystačí bez zpěvu.
Díky závěrečné skladbě se dá ještě mluvit o překonávání žánrových klišé a lehkém bourání bariér. Jinak je deska směřována zejména na staré fanoušky, protože Italové moc dobře ví, že sláva death metalu dávno odbyla a stylu se věnují zejména ti, kteří u toho byly i v dobách, kdy se jednalo o vzrušující a novou záležitost. Dnes jde o styl, v němž vznikají hlavně rutinní (ač leckdy dobré) desky. A to je případ i „Something To Pierce“.
|