Ač se zásadní část kariéry irského zpěváka Rickyho Warwicka odehrává pod hlavičkou dvou kapel, ať už to byli v minulosti The Almighty, nebo posledních více než deset let Black Star Riders, důležité věci se u něj odehrávají i na sólové dráze, i když není tak exponovaná a mediálně či komerčně zajímavá. Warwick se z někdejší celebrity devadesátých let, kdy těžil z manželství s moderátorkou MTV Vanessou Warwick, stal synomem pro kvalitní hudbu, která není tak energická a neurvalá jako v dobách The Almighty (pamatujete si testosteronovou bombu „Crank“?), ale je mnohem více poznamenána odkazem Phila Lynotta z toho důvodu, že Black Star Riders, ač v nich chybí kytarista Scott Gorham, jsou stále bráni jako pokračovatel Thin Lizzy. Warwick vždy svého slavného krajana ctil a učil se z jeho desek ze sedmdesátých let.
Oproti Black Star Riders a The Almighty měla Warwickova sólová tvorba více písničkový ráz, což ještě více zdůrazňuje Lynottův vliv, ale Ricky opouští striktní stylizaci na hudbu britských ostrovů a směřuje ležérním způsobem spíše do Ameriky. Stále si zachovává vlastní tvář, v níž je kus irské duše, která je z každé desky slyšet, aniž byste se museli pitvat v jejích vnitřnostech. Warwick zůstává stejným mladým klukem ze Severního Irska jako v osmdesátých letech, kdy začínal, jen je cítit obrovský nadhled a zkušenosti, které přišly s věkem a v době, kdy táhne na šedesátku, je dokáže zúročit. To je hlavní důvod, proč nemůže natočit špatnou desku a proč novinka „Blood Ties“ zní tak přitažlivě a přesvědčivě, ačkoliv na ní Warwick nevytváří nic revolučního. Stačí mu, když zní přirozeně, nenuceně a dává do toho své umělecké já.
„Blood Ties“ je pravděpodobně z posledních sólových počinů albem, které jde nejvíce naproti tvorbě Black Star Riders a lehce se dotýká až svobodomyslné „Just Add Life“ od The Almighty, o níž se zcela mylně tvrdilo, že jde o neopunkovou desku, ale její uvolněná atmosféra a vzletnější melodie mají přesah i do současnosti.„Blood Ties“ je dílem skutečného umělce, s nímž na desce jako hosté pracovaly velmi výrazné osobnosti, které dávají albu trochu hvězdného pozlátka. Jako důkaz slouží skvělá „Don`t Leave Me In The Dark“, kterou Warwick pojal jako duet s Litou Ford, jež má parametry velkého rockového hitu. Podobně výraznou skladbu (je to dané i Litou) se Warwickovi podařilo napsat po dlouhých letech a může být tou, která desku potáhne dopředu a možná z ní udělá větší událost, než původně její autor zamýšlel. Spojení s Litou je velmi nečekané i díky tomu, že se bývalá členka kultovních The Runaways už několik let pokouší o albový comeback.
Výraznou stopu na desce zanechal Billy Duffy z The Cult, který přidal tvrdou hard rockovou složku k „The Hell Of Me And You“ a sóla k tradicionalistické, ve slokách lehce countryové „Don`t Sell Your Soul To Fall In Love“, v níž ukazuje, že jeho přístup je oproti Warwickovu více založený na lásce k Deep Purple či hromovým chvílím Jimmyho Page. Warwick je založením více písničkář a i když se v úvodní „Angels Of Desolation“ schovává za hradbu kytar, nikdy nezapomene na melodie, které byste si mohli hrát doma na akustickou kytaru. V tomto ohledu se pravděpodobně nejvíce vyjímají „Dead And Gone“ a „Crocodile Tears“, které něco dluží Lynottově práci s melodiemi a harmonií, ale Warwick jim dává kus sebe, a tím pádem vzniká zcela svébytná vyjadřovací forma, z níž zpěvák dokáže těžit velmi dobré věci.
Proto má deska ostré charisma a výpovědní hodnotu. Ukazuje, do jaké výšky Ricky jako umělec dorostl. Ve zlaté generaci rockových umělců patří k mladším, tak je šance, že může ukázat ještě více. „Blood Ties“ ukazuje, že jeho tvorba zraje jako víno.
|