„Teď si zahrajeme věc z posledního alba Gotthard. Tohle je „Need To Believe,“ řekl při nedávné narozeninové akci, na níž akusticky předváděl věci švýcarské kapely (mimochodem bravurně) jeden mladý český muzikant a tak vystihl stav, jak jej chápe většina fanoušků. To není nic proti Nicu Maederovi, který je pěvcem velmi dobrým, ale spíše to působí jako povzdech nad tím, kam se Gotthard po smrti původního frontmana Steva Lee v roce 2010 dostali. Spolu s ním ztratili někdejší punc výjimečnosti, schopnost psát velké hardrockové hity a svou tvář. Řeči o tom, že Gotthard měli skončit po tragickém úmrtí zpěváka, jsou ostrým odsudkem, ovšem docela přesně reflektují celkový stav. Ani nejlepší deska z Maederovy éry „Bang!“ se nemůže rovnat libovolnému albu z předchozí epochy, zakončené s „Need To Believe“.
Kapele není třeba vyčítat, že na post-leeovských deskách zvolila jemnější výraz, protože s popem mnohem více koketovala na albech „Open“ a „Homerun“ a vůbec to nevadilo, protože obě desky obsahovaly řadu věcí, které se řadí k nejsilnějším v celé kariéře. Stylově kapele také není co vytknout, protože zůstává u tradičního hard rocku, který čerpá nejvíce z americké fáze Whitesnake či stadionových hitů Scorpions. Jenže provedení a nevýrazné skladby, které zaplevelily poslední alba, je srazily do průměru. Sem tam se vyloupl nějaký žánrový hit, ale těch je za posledních patnáct let v diskografii Gotthard tak zoufale málo, že to deskám nepomůže. Fanoušek doufá, že každé další album dokáže nepříznivý vývoj změnit, jenže se to stále nevede. Ani „Stereo Crush“, i když patří k lepším maederovkám, to nesvede. Dávná chemie je dávno v tahu.
Nic na tom nezmění ani úvodní „AI & I“, která se snaží o co nejtvrdší výraz, který jako kdyby cílil na fanoušky desek „Dial Hard“ či „G.“. Je to platné pramálo, neboť skladba ukazuje, co je na nové éře Gotthard špatně. Formálně je v pořádku, ale naprostá bezpohlavnost nápadů ji zabíjí i přes zajímavý riff a netradiční pěveckou linku. Kapela si rychle napraví reputaci s hitovou „Thunder & Lightning“, která v bonjoviovské stylizaci hitový pel nepostrádá, je tahounem celé kolekce a důvodem, proč desku nelze zcela odsoudit. Ale věcí, které by měly potenciál dosáhnout stejných výšin jako „Thunder & Lightning“, na albu zase tolik není. Dobře vyzní balada „Burning Bridges“ (na rozdíl od unylých „Life“ a „These Are The Days“), uvolněná „Liverpool“ a s přivřením oka „Rusty Rose“ a „Shake Shake“. Jenže to je všechno. Zbytek desku táhne do průměru.
Absolutní absenci zajímavých nápadů vykazuje „Boom Boom“, „Devil In The Moonlight“ i suverénně nejhorší „Dig A Little Deeper“, v níž si Gotthard pohrávají s quasi symfonickými motivy, což je sice moderní v amarounovém eurometalu, ale zde to působí značně odpudivým dojmem a popírá to živočišnost (a živelnost), která byla kapele vlastní. Zbytečná je i coververze „Drive My Car“ od The Beatles, sice nelze kapelu nařknout, že by ji na desku umístila jen kvůli prodloužení stopáže, protože na prvních albech se také přehrávaly věci od Deep Purple, Boba Dylana, The Move či The Beatles, ale kouzlo to ještě mělo. To dávno pominulo, ač „Drive My Car“ dokázali rodáci z Lugana (s jedním Australanem) dát vlastní tvář, což je u coververze vítaný prvek.
Ani popáté se Gotthard nedaří navázat na někdejší formu, a šance, že by se tak ještě někdy stalo, se prakticky rovnají nule. Pokud kapelu máte rádi i tak, bude pro vás „Stereo Crush“ dobrá deska, jenže ze starých fanoušků zbyla jen menšina. Krize se u Gotthard ukazuje být konstantním pojmem.
|
