„„From the Unbeliever“ od Dark Driven tu není od toho, aby se klanělo trendům nebo se blýskalo v rádiích - toto je metal pro ty, kteří preferují hudbu s neporušenými stíny“ . Ať už si pod tvrzením labelu Hammerheart Records, jenž má na svědomí vydání debutu švédsko-izraelské formace Dark Driven, pohybující se někde mezi gotickým metalem, doomem a death metalem, představíte cokoliv, to zásadní se v něm odráží. Dark Driven se halí do gotického oparu, nebojí se hrát hrubě a kašlou na to, co zrovna v hudební sféře frčí. K firemnímu doporučení o tom, že by zbystřit měli fanoušci Katatonie, Fields of the Nephilim, či Sentenced bych přihodil Lake Of Tears v dravější podobě (musela by se vykrtnout jejich nejsilnější deska „Forever Autumn“) a To/Die/For s vydatně přibroušeným ostřím, a v kontrastu k tomu bych zdvihl prst na znamení, že nad Dark Driven visí jeden (zásadní) problém. Ale co je důležité, v souboji přitažlivosti a problémů je víc trumfů u první skupiny.
Na odhalení receptu Dark Driven stačí první dvě skladby (a tím je zároveň odhaleno, že největším nepřítelem nahrávky je stereotyp, neboť Dark Driven se pohybují převážně ve stejně vláčném tempu a ve stejných náladách). Poměrně syrový zvuk, na kterém odvedl velmi dobrou práci Dan Swanö, trocha temnoty a tajemna, nachraptělý zpěv, striktní a poměrně akční rytmus, ubzučená kytara, pokukující chvílemi až po blacku, a povedená, nevtíravě vtahující melodie se špetkou melancholie charakterizuje úvodní „To Death, Too Soon“, rozvážnější „Through Waves Of Sand“ ztěžkne, zvýší tlak a těžkopádnou, masivní intenzitu a představí Dark Driven v pomalejším tempu.
To, že si někde kapela víc pohraje s atmosférou („The Letters Said Nothing“, či skvělá „Never Mind The Pain“), někde víc zhrubne, přitlačí na pilu a zvýší napětí („The Gods Won`t Intertwine“, či titulní „Front The Unbeliever“), není až tak zásadní, nuance nejsou tak výrazné, abyste se párkrát nepřichytili při zkoumání, jestli hraje ještě jedna skladba nebo jste se už posunuli v playlistu o kus dál, v jednotlivostech to spolehlivě funguje, nicméně jako celek „Front The Unbeliever“ působí v závěru tak, že jede už trochu na setrvačník.
Necelá třičtvrtě hodina s Dark Driven je trochu rozporuplná – kapela zjevně ví, co chce hrát, umí vytvořit solidní atmosféru a napsat zajímavé melodie, ale s výjimkou „Never Mind The Pain“, jejíž základní motiv klidně kdysi mohl vypadnout z notesu Daniela Brennareho, se skladby kdovíjak hluboko pod kůži nezavrtají, a tím, jak Dark Driven ortodoxně lpí na svém potemnělém modelu, si trochu sami ubírají na síle. Ovšem pustíte-li si, kterýkoliv kousek z alba samostatně, patrně obratem sáhnete po dalším. Takže finální doporučení zní – patříte-li k příznivcům výše zmíněných kapel, po desce sáhněte a pamatujte na varování, že všeho moc škodí…
|