Ponechme stranou události posledních několika let a důvody, které vedly k válce na východě Evropy, ačkoliv kapely Drudkh se přímo dotýkají. Pochází totiž z Charkova, kdysi hlavního města Ukrajiny, které je pro ruskou mašinérii jedním z cílů snažení a také terčem, na nějž dopadají takřka denně střely z íránských dronů. Lze v tomto prostředí tvořit tak, aby se to na hudbě nepodepsalo? Drudkh cestu našli a stranou konfliktu a všemožných politických tahanic, které život běžných lidí na Ukrajině (ale i v Rusku) denně ovlivňují, se věnují tomu, co z nich udělalo jednu z nejlepších black metalových kapel (minimálně) východoevropského regionu. Na Ukrajině má tato hudba velice silné podhoubí, které je pro tíhnutí k fanatickému nacionalismu a oslavám nacistického kolaboranta Stepana Bandery leckdy velmi kontroverzí. To byl v jistém období kariéry problém i Drudkh, neboť čtvrté album „Blood In Our Wells“ v roce 2006 věnovala Banderovi, ačkoliv se dnes tváří, že se jí to netýká.
Hudba téhle čtveřice dnes spíše oslavuje panenskou ukrajinskou přírodu, její krásy a nástrahy, stejně jaké staré mýtické pověsti a legendy. A světě dive se, u Ukrajinců to funguje stejně dobře jako u blackmetalistů ze Skandinávie, když mají Drudkh svou chvilku, rozjíždí kytary větrné mlýnice jako bájné paměti Immortal. Umí pracovat s velmi mrazivou atmosférou, která je základním kamenem jejich úspěchu. To, co v nich je, ukázali Drudkh už před více než dvaceti lety na debutu „Forgotten Legends“ a tentio prvek prohlubují. Prostupuje všemi alby a jen bláhovec by mohl čekat, že novinka „Shadow Play“ bude diametrálně odlišná. Možná je trochu temnější než poslední alba, ale v podstatě je pouze dílkem do mozaiky cesty, kterou Drudkh jdou a ustupovat z ní nehodlají.
Album je zatěžkané, mrazivé a ponuré. Už předlouhý instrumentální úvod „Scattering The Ashes“, na sedmi minutách naplněný pouze táhlými kytarovými riffy, tak jednoduchými, že by je z uměleckého portfolia nevyhodil ani Varg Vikernes, dokáže plně nasytit atmosféru sklíčeností a pachutí zmaru, ačkoliv je to pouze začátek, v němž akustická kytara, náhle prosvětlující atmosféru, působí jako doušek křišťálově čisté vody z karpatských kopců. Jjedenáctiminutová „April“ pak rozjede důvěrně známou hru, na níž fanoušek čekal dva a půl roku, v níž se znovu střídá pekelně rychlé tempo s mnohem pomalejšími sofistikovanějšími pasážemi a pocit mrazivosti umocňuje použití rodného jazyka v textech, což dodává punc pohanské atmosféře, která se vine celou deskou.
Nejpřístupnější a nejcharakterističtější (zároveň nejkratší) pro desku je „The Eve“, do níž kapela vpašovala výrazné klávesové plochy, které kompozici prosvětlují, ačkoliv nelze mluvit o tom, že by atmosféra kvůli tomu dostávala optimističtější ráz. Zpěvák Thurios volí srozumitelnější vyjadřovací prvky, ačkoliv hlavní slovo v předlouhých instrumentálních pasážích mají klávesy a jejich souhra s hradbami kytar. Epickým vyvrcholením díla je závěrečná „The Thirst“, ve které se dostávají ke slovu výrazné melodické motivy, hlavně táhlé vyhrávky působí skutečně mohutným dojmem a mají v sobě majestátnost starých Bathory z vikingských dob. Velké, ačkoliv pro někoho možná až zdlouhavé finále, podtrhuje skutečnost, že Drudkh umí pracovat s velkou plochou skladeb a obrovským množstvím materiálu, který dokáží dát do přitažlivého tvaru.
„Shadow Play“ v historii kapely nebude znamenat žádný zásadní přelom, ani revoluci. Je to jen potvrzení pozic, které si dosud Ukrajinci vydobyli. Pozitivem je, že deska má v sobě magnet, který posluchače nutí poslouchat ji znovu a znovu. Nejlépe však funguje ve sluchátkách při procházce zšeřelým lesem.
|