Klávesista Don Airey je bezesporu legendou v hard rockovém žánru, která má právo řadit se k největším ikonám. Bylo by to tak, i kdyby za celý život natočil pouze úvod do skladby Ozzyho Osbournea „Mr. Crowley“. Jenže Airey je mnohem pracovitější muzikant a jeho umělecké portfolio zahrnuje dlouhou řadu alb, včetně spolupráce na největších klasikách, ať už je to „Painkiller“ od Judas Priest, ranná díla Ozzyho Osbournea, dlouhá řada alb Garyho Moorea, slavná bezejmenná deska Whitesnake nebo „Down To Earth“ či „Difficult To Cure“ od Rainbow. Kromě toho paralelně pečuje o sólovou kariéru, která není tak exponovaná, jako alba jeho domovských Deep Purple, v nichž zastoupil ikonického, dávno zesnulého Jona Lorda, a ve kterých naplno uplatňuje choutky a vášeň pro vážnou hudbu. Dají se však v jeho diskografii najít i díla čistě hard rocková a k nim aktuálně přibyla novinka „Pushed To The Edge“.
Pro ni Airey znovu oslovil současného vokalistu Nazareth Carla Sentanceho, který velice výrazným a dravým vokálem ozdobil i minulé desky, na post kytaristy přizval svého současného spoluhráče z Deep Purple Simona McBridea, který, ač působí u britské legendy krátce, natáhl do sebe její osobitý styl. Proto spolupráce s Aireym na „Pushed To The Edge“ dává albu více párplovský punc než tomu bylo u minulých nahrávek. To podtrhuje i Sentance, která za podpory druhého vokalisty Mitchela Emmse místy zní jako Ian Gillan v dobách největší slávy, a to je něco, u čeho se fanouškům Deep Purple zaručeně zvýší tep, obzvlášť, když jejich poslední alba dokázala naplnit očekávání, ovšem překvapit nikoliv. Aireymu se to minimálně v úvodní „Tell Me“ daří, tak svižnou a přitom jasně klasickou hard rockovou jízdu asi čekal málokdo. A vězte, že výbornou práci klávesista a jeho parta odvádí na více místech desky.
Jak je u Aireyho zvykem, velký hit, který by mohl být hard rockovou hymnou, znovu chybí, ale tento nedostatek se vyvažuje velice solidní várkou silných věcí, dokazujících, že klasický hard rock střihu sedmdesátých let má stále co říct. Stejně jako alba Deep Purple (minimálně vydaná po odchodu Ritchieho Blackmorea) postrádá punc mladického nadšení, to dávno vystřídal takřka profesorský přístup a na milimetr přesná instrumentální práce. Na „Pushed To The Edge“ je to zasazeno i do nápaditých skladeb, které na první poslech působí trochu nevýrazně, ale s každým dalším opakováním dokáží z nitra vytáhnout zajímavé momenty. Proto „They Keep On Running“ překvapí kromě valivého riffu i mohutným chorálem, který se dotýká světa Black Sabbath. I u nich byl Airey část kariéry jako doma.
Don dokáže zapůsobit i s hypnotickou „Moon Rising“, a motivy, podobné těm, jaké kdysi hrával u Rainbow, uplatňuje v dramatické „Rock The Melody“, kterou dokázal vyšperkovat i orientální náladou. Neméně přesvědčivý je ve dvojici klavírních balad „Fire In The Water“ a „Girl From Highland Park“, jež se obešla bez zpěvu a představuje velice emotivní kousek spolupráce Aireyho a McBridea. Jaký je to kontrast proti nejtvrdší skladbě alba „Godz Of War“, v níž kladivové riffy umocňují symfonické motivy, což dá vzpomenout na diovskou éru v Rainbow. Zajímavou položkou je „Edge Of Reality“, odkrývající jinou tvář alba prostřednictvím až lehce futuristické atmosféry, která desce dodává další kousek barvitosti.
Pro fanoušky Deep Purple je album povinnost, pro jiné by mohlo znamenat příjemný poslech. Neobsahuje žádnou modernu, ani nemá průkopnický charakter, ale poctivost, radost z hraní, energie a profesionalita, která z desky čouhá každým coulem, je velice přitažlivá, navíc při vědomí, že podobných alb vychází čím dál méně.
|