Survivor byli zpět na vrcholu slávy. Fanoušci oželeli rozchod s Davidem Bicklerem, protože angažmá Jimiho Jamisona se ukázalo být skvělou volbou. Album „Vital Signs“ bylo jejich nejlepší prací. Ačkoliv škarohlídovi vadil popovější zvuk, nikdo nemohl popřít obrovský potenciál, který skladby měly. Byla to „Burning Heart“, hit o velikosti „Eye Of The Tiger“, a jelikož se ze čtvrtého pokračování „Rockyho“ stal stejný trhák jako z předchozích tří filmů, je jasné, že se na vlně této popularity znovu (naposledy) svezli i Survivor. Přestože se „Vital Signs“ nepodařilo v žebříčcích dostat na stejné (druhé) místo jako „Eye Of The Tiger“, šestnáctá pozice byl rovněž velký úspěch, který po neúspěšné „Caught In The Game“ znovu znamenal platinovou desku. V kapele zavládl klid.
Survivor vzali na milost Rona Nevisona a zapomněli na někdejší aféru se skladbou „Rockin` Into The Night“, kterou producent přihrál kapele 38 Special a ta z ní dokázala udělat hit. Jeho práce na „Vital Signs“ kapele sedla dokonale, takže bylo domluveno další pokračování. Hlavní tahouni Jim Peterik a Frankie Sullivan uznali, že zejména na „Caught In The Game“ přecenili své síly, protože jednou z věcí, která albu škodila, byla nevýrazná, či spíše žádná produkce. Sullivan při tvorbě nové desky „When Seconds Counts“ na producentskou stoličku znovu zasedl, ale hlavní díl práce spočíval na Nevisonovi. Ten se pokusil zachytit ducha doby, a protože věděl, že Survivor se už nemohou poměřovat s nastupující generací glam metalových kapel, které jim odlákávaly mladší publikum, otočil kormidlem ještě více do popových vod. Neudělal to tak skvěle jako Journey, kteří vydali geniální album „Raised On Radio“, ale oproti plytším pokusům od Foreigner a REO Speedwagon si Survivor vedli lépe, i i přes větší přítomnost syntezátorů, jimž přenechal Peterik svůj prostor a pro album nazpíval pouze doprovodné vokály.
Bylo třeba vygenerovat další hit, bez něho by „When Seconds Counts“ jako následovník velice úspěšné „Vital Signs“ neobstálo. To se podařilo, protože osvědčená dvojice Peterik / Sullivan, kterým do kompozičního procesu začínal stále více fušovat Jamison, dodala výstavní stadionovku „Is This Love“, jež pokračovala v trendu „High On You“ a ihned po vydání si začala razit cestu hitparádami. Je tahounem alba, protože s ultrahitovým potenciálem zůstává na nahrávce osamocená. Za ní stojí zástup skvělých skladeb, ukazujících, jak byla forma Survivor vysoká. Mnohem popovější a líbivý zvuk jako úlitba osmdesátých letům někteří fanoušci (zejména pamětníci prvních desek) nesli nelibě, ovšem náplastí na tuto bolístku byla celá řada výborných skladeb. Díky nim lze „When Seconds Count“ zařadit k vrcholovému období kapely.
Druhým největším hitem alba se stala Jamisona balada „Man Against The World“, která je kvůli sladkobolu jednou z nejslabších věcí na desce. Vyvažují ji daleko skvělejší „Rebel Son“, „Ocean“, „Backstreet Love Affair“, titulní „When Seconds Count“ či „Can`t Let You Go“, které (kromě první jmenované) postupem let nespravedlivě zapadaly prachem času. Ani po bezmála čtyřiceti letech jejich poslech nebolí, a je s podivem, jak dokázaly (ač z nich na sto honů čouhají osmdesátá léta) odolávat zubu času. Trochu slabší je úvodní „How Much Love“, která nedosahuje síly otvíráků „Somewhere In America“, „Eye Of The Tiger“ či „I Can`t Hold Back“, příliš nezaujme ani topornější „In Good Faith“, v níž Jamison podává strhující výkon, ovšem nemá k dispozici vzletné melodie, které definují řadu věcí z desky.
Očekával se úspěch a ten se dostavil, ovšem ne v takové míře, aby „When Seconds Count“ mohla v komerčním hledisku konkurovat „Vital Signs“. I po umělecké stránce stojí deska trochu ve stínu předchůdkyně, ovšem stále je definicí velmi kvalitního, skvěle zahraného i zazpívaného stadionového rocku poloviny osmdesátých let. Bylo jasné, že doba stylu bere za své, protože o slovo se hlásily mnohem dravější soubory (a nemuselo jít zrovna o thrash metal), které si uzurpovaly místo na největších pódiích Ameriky, ale i v žebříčcích. Ze zpětného pohledu je jasně vidět, že zde skončila nejslavnější éra Survivor, ale i zářivá scéna AOR, která přežívá dodnes, ale spíše v obskurních podmínkách totálního plagiátorství a nezájmu masového publika.
Koncertní turné, které začalo v Japonsku po Novém roce 1987 se vezlo na úspěšné vlně. Ač bylo krátké, bylo poznamenáno několika nepěknými událostmi, které vedly k rozklížení sestavy. Nejprve basista Stephan Ellis onemocněl žaludečními vředy a musel jej zastoupit jeho technik Rocko Reedy. Ellisovi kapela dala výpověď, protože jí došla trpělivost s jeho náklonností k návykovým látkám, stejně jako se po turné rozešla s bubeníkem Marcem Droubayem, jemuž nešlo pod vousy popové směřování a hodlal se zaměřit na mnohem rockovější tvorbu. Nezdálo se však, že by tohle mělo Survivor položit.
|
