Nejenže jsou L.A. Guns jednou z nejdéle sloužících kapela losangeleského glam metalu, ale jsou také jednou z mála, která sází desky v takřka stejné kadenci jako v dobách největší slávy. To je trochu kontraproduktivní, protože po euforické „The Missing Peace“, která znamenalo opětovné shledání pilířů souboru, zpěváka Phila Lewise a kytaristy Traciiho Gunse, jde kvalita pomalu dolů, což zákonitě pokládá otázku, zda svět potřebuje další desky L.A. Guns. Fanoušci stále doufají, ačkoliv ví, že „Cocked And Loaded“ nebo „Hollywood Vampires“ už Lewis s Gunsem nenatočí. Není na to doba, síla ani inspirace, a ačkoliv se dosud nedalo mluvit o žádném průšvihu, je jasné, že alba „The Devil You Know“, „Checkered Past“ či „Black Diamonds“ budou v diskografii nejméně vyhledávaná. Zbytečné řeči o nejlepší desce s vydáním dalšího alba na tom nemohou nic změnit.
Fanoušek kapely dá přednost i turbulentnímu období druhé poloviny devadesátých let, kdy L.A. Guns vydali (pouze pod Gunsovou taktovkou) zcela odlišná alba „American Hardcore“ a „Shrinking Violet“, ale tehdy to bylo dobrodružství a člověk se těšil, kam osud kapelu zavede. Poté, co největší vizionář Guns odešel, skončili jako konzervativní parta, která vydala hrstku slušných alb, zejména „Hollywood Forever“ a „The Missing Peace“, ale po většinu času se snaží těžit ze zlatého období bez toho, aby se tvorba vyrovnala starým kusům. Nedalo se počítat, že novinka „Leopard Skin“ bude jiná, ačkoliv jí lze k dobru přičíst skutečnost, že obal nekopíruje motiv debutu z roku 1988, a i když není nijak světoborný, má nápad, který potěší. Jenže na hudební složku to vliv nemá, L.A. Guns navazují tam, kde skončilo „Black Diamonds“ a jsou zase o něco méně vzrušující, energičtí a v hudebních nápadech neotřelí.
„Jsme jen parta chlápků, co už hodně pamatují,“ řekl před vydáním Tracii Guns a tím popsal L.A. Guns dnešní doby. Časy, kdy plival kečupovou krev na přední sklo vozu, který řídila jedna z modelek, které se kolem kapely na konci osmdesátých let motaly, jsou definitivně tytam. Dávný symbol glam metalového rebelství Guns se spolu s šestistrunným kolegou Acem von Johnsonem spíše jen pohupují do rytmu jako vousáči ZZ Top. Z jejich hudby je cítit nadhled a zkušenosti, ale zmizel nebezpečný prvek, chuť života na hraně a ani klipy nevyzařují sexuální napětí jako kdysi. Aby ne, když Philovi Lewisovi táhne na sedmdesátku, a i když neztratil nic z charismatické, leč trochu protivné barvy hlasu, tah na bránu je oproti minulosti mnohem menší. Z „Leopard Skin“ jako kdyby se vytratila energie, protože L.A. Guns definitivně zní jako parta fotrů, pro které je vrcholem rebelství vychlastat pět piv a pak si hlasitě říhnout do lokálu.
Kapela více sází na blues, což je krok nesprávným směrem, protože L.A. Guns byli vždy o rozjeté párty muzice, o popěvcích „Sex Action“ či „Riot On Sunset“, než o zatěžkaném, líně se převalujícím boogie, které jen okoření (snad aby se neřeklo) pár peprnějších výrazů. K čemu? I když v úvodní singlové dvojici „Taste It“ a „Lucky Motherfucker“ ze sebe muzikanti zbytky energie vymáčknou, pořád to není nic proti mu, když kdysi sázeli „One More Reason“, „Bitch Is Back“ nebo „Some Lie 4 Love“. A to obě skladby patří k tomu lepšímu na desce. Trumfnout je dokáže výborné odlehčené „Follow The Money“, „Hit And Run“, a výstavní balada „The Masquerade“. Zbytek je jen výplň, „I`m Your Candy Man“ nebo „If You Wanna“ (nemluvě o hrůzné dědkovské „Runaway Train“) chybí jakákoliv energie či radost z hraní.
Tvůrčí krize uvnitř L.A. Guns trvá a je nanejvýš pravděpodobné, že se bude jednat o setrvalý stav. Kdyby se z pěti postcomebackových desek složily dvě pořádné, patřila by na současné rockové scéně kapela k velmi silným. Takhle potenciál ztrácí v čím dál průměrnějších záležitostech.
|
