Dvojici Netta Laurenne - Noora Louhimo přihrála covidová hudební výluka zjevně solidní příležitost (byť holky se dušují, že je spolupráce lákala i bez ohledu na to, že zrovna nebylo do čeho píchnout). Pod křídly labelu Frontiers Records se jemnější Netta a drsnější Noora sešly před čtyřmi lety na albu „The Reckoning“, které sice nepřineslo nic přelomového, ale vyvolalo zájem posluchačů natolik dostatečný, aby došlo na druhý díl. Na něj Netta láká tvrzením o tom, že album „Falling Through Stars“ posluchače vezme na cestu minulostí i budoucností metalu a zpěvačky (za nezanedbatelné autorské a spoluproducentské podpory Nettina manžela) se na něm měly zaměřit na začlenění stylů, nástrojů a emocí od 70. let až po současnost.
Do tohoto kontextu zapadá tvrzení vydávající firmy, že deska zahrnuje odstíny všech ér Rainbow, stejně jako Judas Priest a mnoha dalších žánrových ikon z osmdesátých let. Přeloženo do češtiny, dvojice Laurenne/Louhimo se snaží průběžně cestovat časem a využívat osvědčené hudební postupy. Obojí se jí daří, ale stejně jako v minulém díle je jasné, že pokořit rockové historické monolity je nemožné, takže se naplňuje předpoklad, že z alba „Falling Through Stars“ nebude víc než dobrá žánrovka, která příznivcům hlasů obou zpěvaček nabídne odlišnější polohy, než u domovských kapel.
Za co zaslouží dámy vyseknout poklonu, je fakt, že se oprostily od snah o moderní proplétání popových tendencí, které na debutu probleskovaly, a vsadily ryze na rockovost a písničkářství. Z toho pohledu úvodní titulní skladba výrazně klame tělem, snad jen její tajemný rozjezd napovídá, o čem deska bude, neboť následné nabobtnání do hutné syrovosti, neohebnosti a silového pojetí je v podstatě nejzazším mantinelem, k němuž se při využití hrubosti a agresivity holky přiblíží snad ještě v chytlavě melodické skákavé kousavce „The Dark“, či v syrové rockovce „Rotten Child“, díky hammondům zatlačené až kamsi do sedmdesátek a zásluhou nálady ukazující kamsi k Allanah Myles. Daleko víc prostoru dostávají příjemná písničková vyprávění – mile ospalá „To The Dark“, v níž se potkávají příchutě Anneke van Giersbergen se Cinderellou, či závěrečné laskavé pohlazení „David Bowie & Clyde“.
Bez chlapů by se to sice neobešlo, ale podstatné je propojení dobře ladících hlasů zpěvaček (tak symbiotické, jako jejich prolínající se tváře na obalu alba) . Rockovějším pojetím je album „Falling The Stars“ o něco sympatičtější, než předchozí prvotina, jako vystoupení z komfortní zóny a zaběhnutých pravidel je pro Nettu i Nooru spolupráce zjevně osvěžující, nicméně tipovat, že by se jejich společné dílo mihlo někde na vrcholu v bilancování letošního roku by bylo velmi odvážné.
|
