Na začátku byl nápad za milion. Když Tobias Forge neuspěl na deathmetalovém kolbišti, nepěkně vylétl z původní sestavy glam metalových Crashdïet a jeho alternativní projekt Magna Carta Cartel zajímal jen hrstku posluchačů v Linköpingu a okolí, zhmotnil nejbujnější představy v nejobskurnější možné záležitosti. Po vzoru starých Kiss se rozhodl vstoupit do anonymity a projekt Ghost B.C. zahalit do tajemného oparu, v němž mělo jeho pravé jméno, stejně jako identita spoluhráčů, bezejmenných Ghúlů, zůstat utajena. Nakolik byla satanistická stylizace skutečná nebo se jen jednalo o postoj, který měl produkt prodat, to je otázka, na níž není možné spolehlivě odpovědět. Jisté je, že když bublina praskla, Forge škrtl přídomek B.C. z názvu a zamířil k soudu, neboť na něj podali trestní oznámení bývalí spoluhráči, na popularitě to Ghost neubralo.
Spíše naopak. S albem „Prequelle“ došlo k definitivnímu průlomu i ve Spojených státech, kde se deska ocitla na třetím místě oficiální hitparády a Ghost byli nejžhavějším vývozním artiklem ze starého kontinentu. „Prequelle“ byla to nejlepší, co do té doby Forge natočil, hity „Rats“ a „Dance Macabre“ jsou dodnes hrané na různých rozhlasových stanicích a na sociálních sítích mají pořád sledovanost, kterou jim závidí i zkušenější kolegové. S následující deskou „Impera“, jako kdyby kapela nechtěla polevit, ač bylo jasné, že v podobném stylu dlouho fungovat nebude a že obrat může být za dveřmi. Nyní přišel, ale i tak nečekaně brzy. Z jedné z nejočekávanějších desek letošního jara se stává jedno z největších zklamání první poloviny roku.
Po formální stránce není novince „Skeletá“ moc co vytknout, Forge ji zasadil přesně do intencí, o jakých si myslí, že je fanoušci chtějí slyšet. Opět jde v zásadě o pop rock či pop metal, který má v sobě trochu přitažlivého tajemna a provokace katolické většiny - jako první kapela nasadila singl „Satanized“. Trochu laciné, ale na většinu fanoušků to zafungovalo, ovšem pozornějším nemohla ujít skutečnost, že Forge a jeho současná parta nejsou úplně v optimální formě. Desky „Prequelle“ i „Impera“ je vyčerpaly a na novinku mnoho zásadních nápadů nezbylo. Dokonce se dá mluvit o rychle vysychající studnici, o níž se soudilo, že nebude bezedná už po vydání „Infestissumam“. Tehdy to kapela ustála, nyní taková jistota nepanuje, tak slabý materiál, jaký předkládá nyní, dosud na veřejnost nepustila. Na „Skeletá“ není žádný podobně silný hit jako kdysi „Year Zero“, „Square Hammer“, „Cirice“ či zmíněné „Rats“ nebo „Dance Macabre“.
Posluchač slyší líbivé momenty, obstojné melodie, které však Forgeovi nejdou spojit do přesvědčivého výsledku. Skutečnost, že je deska zatím nejměkčí není tak důležitá, jako to, že se líně převaluje a recykluje dávno slyšené a objevené. Ve sladkobolném balastu, kteří míří čím dál plytčím směrem, zaniknou i obstojné věci „Guiding Lights“ (zde zarezonují finští kolegové Reckless Love, jejichž kariéra také nabrala špatný směr), „De Profundis Borealis“ či „Missilla Amori“, která toho hodně dluží Def Leppard. Ovšem i ty dokreslují cukrkandlový výsledek, v němž gotický děs dávno nemá místo a mystično se definitivně rozplynulo v tendencích o co největší komerční úspěch, ač jde stále v podstatě o retro. Jenže The Night Flight Orchestra, kteří se snaží o to samé a jimž se Ghost až nápadně na novince přibližují (stačí si poslechnout skladbu „Umbra“), to dělají o mnoho lépe.
„Skeletá“ je bezesporu nejslabší deskou Forgeovy party, ačkoliv se stále najde řada fanoušků, kteří ji vezmou na milost, či ji budou velebit. Ti vnímavější si ale položí otázku, kdy přesně se z Ghost stala tak nudná kapela?
|
