Už se ani nepočítalo, že někdejší bouřlivák, hitmaker a živoucí legenda Billy Idol přijde s novou deskou. Poslední album vydal před jedenácti let a od té doby sem tam vypustil několika skladbové EP, aby snad přesvědčil o tom, že stále má co říct a že jeho talent nezahubil věk, hektolitry chlastu ani spousta fetu. Nikdy nebyl úplně příkladem pracovitosti, o čemž svědčí i skutečnost, že novinka „Dream Into It“ je teprve třetím řadovým albem za posledních třicet let, ačkoliv v mnohém navazuje na velice zdařilou „Kings & Queens Of The Underground“, která Idola ukazovala jako stárnoucího chlápka, v jehož tvorbě má místo i nostalgická položka. Bylo to naprosto v pořádku, protože další „White Wedding“ nebo „Rebel Yell“ by mu nikdo nevěřil. Přitom tyhle skladby jsou i po čtyřiceti letech stále živé a pravidelně na konto pana Broada, jak se Idol ve skutečnosti jmenuje, pumpují nemalé finanční částky.
S nimi Billy dokázal zachytit dobu. Na začátku osmdesátých let přesídlil z Velké Británie do Ameriky, kde se jej ujal management Kiss a hned první deska byla hitem. Pak už to jelo celá osmdesátá léta a jeho tvorba se stávala čím dál víc hard rockovou. Že je stylovým chameleonem přesvědčil na albu „Cyberpunk“, které mu kvůli tanečnímu vyznění a jisté dávce schizofrenična fanoušci omlátili o hlavu. Billy se z toho vzpamatovával dlouho, stejně jako se léčil z drogové závislosti, ale naštěstí všechno ustál. Od chvíle, kdy v roce 2003 přestal brát tvrdé drogy, nabrala jeho kariéra nový spád, který má vyústění nyní, o více než dvacet let později. Jestliže album „Devil`s Playground“ bylo dílem comebackovým, ukazující Idolovy nejsilnější zbraně, „Kings & Queens Of The Underground“ představovalo Billyho tvář mnohem rozvážnější, hloubavější a stárnoucí. „Dream Into It“ v tom pokračuje s tím, že Idol je více než o deset let starší.
Až na pár výjimek je novinka až nezvykle klidná, což ukazuje úvodní titulka, V níž se více než na rockový hurikán klade důraz na elektroničtější polohu, čímž se Idol vrací k debutovému albu, jako kdyby se snažil uzavírat kruh. Skladba má lehce bilanční charakter, který definuje velkou část desky. Trochu mimo je následující „77“, typický pop punk s hostující Avril Lavigne a v zásadě nic moc, co byste od Idola v sedmdesáti letech chtěli slyšet. Jako osvěžení desky „77“ zafungovat může, ale hlubší dojem, kromě skvělého sóla Stevea Stevense, nezanechá. Ještě před debutovou desku, snad až k původní kapele Generation X, se vrací jasná punkovka „Too Much Fun“, ve které Billy demonstruje skutečnost, že jeho hlas doznává jisté újmy a vyšší tóny, které běžně sázel v době „Rebel Yell“, jsou minulostí. Jeho současná barva hlasu mnohem více padne ke skvělé „John Wayne“, kterou pojal jako duet s Alison Mosshart z indie rockových The Kills. Tahle věc je totiž tím, co dnes Idolovi sluší nejvíce.
Výborně vyšel i třetí duet, k němuž Billy přizval letitou parťačku z Mokré čtvrti (rozuměj z dob punkové horečky) Joan Jett a jejich „Wildside“ je rovněž jednou z nejlepších položek na albu. „People I Love“ a „Gimme The Weight“ jsou rozvernější kousky, odkazující na roztančená osmdesátá léta a jsou v naprostém kontrastu k zadumané „I`m Your Hero“, v níž Billymu zdatně pomáhají doprovodní vokalisté a on se pasuje do role jakéhosi mentora a člověka, který věc kontroluje v pozadí. Pokud byste chtěli slyšet na novince nejryzejší tvář Billyho Idola, musíte zamířit až na závěr, kam hlavní tvůrce umístil skvělou hitovku „Still Dancing“ (že by narážka na první hit „Dancing With Myself?“), která má v době všechny signifikantní prvky tvorby tohoto Anglána, včetně velice silného refrénu a skvělého Stevensova sóla. Na velké finále Idol nemohl vybrat lepší věc.
Novinka není tak silná jako „Kings & Queens Of The Underground“,“ protože není tak tematicky sevřená, ani nemá tolik silných skladeb, ale pro starého fanouška tohoto pardála bude stále dost přesvědčivá. Pokud jde o rozlučku, dá se říct, že se Idol loučí ve velké formě, přestože to někde lehce zadrhne, projeví se třas v hlase, či nejistota ve skladatelském rukopise. Ovšem nejde o nic dramatického, po čem by se musely ozývat hlasy, volající po sypání si popela na hlavu. Věk Billymu charisma pořád neubral.
|
