Pokud člověk začínal s metalem v osmdesátých či devadesátých letech minulého století, jde o nespornou výhodu. Člověk má naposloucháno, nedá se jen tak opít rohlíkem a lépe si všimne opakovaných postupů. Nikdo samozřejmě nemůže znát všechno, jak ale přibývá mladších posluchačů, zmenšuje se pravděpodobnost, že si čím dál častějších podobností někdo všimne. Nemusí jít o záměr: i věk hudebníků se snižuje a autoři vypouští do světa nápady, které už byly vymyšleny mnohem dříve. Stejně tak mladší (či méně "vzdělaný") redaktor může klidně opěvovat osobitost kapely, která pouze cizopasí na úspěchu jiných. Řešení se nabízí jediné. Je dobré poslouchat staré nahrávky. Pokud někdo chce hrát muziku nebo psát recenze, měl by mít najety nejzásadnější klasiky, pokud možno napříč žánry. Všichni ale víme, že je to utopie. Už jenom z pohledu času by taková příprava zabrala mnoho let. Zkušenost, kdy člověk vyrůstal souběžně se vznikem největších alb, se nedá nahradit nebo obejít. Je to spravedlivé i nespravedlivé zároveň a samozřejmě neplatí, že dobře může hrát či psát pouze ten, kdo má určitý věk či znalosti. Rozdílový bod každopádně tvoříme my, fináloví konzumenti. Jen na nás záleží, s jakými nároky k poslechu hudebních novinek nebo čtení recenzí přistoupíme a co od této činnosti opravdu očekáváme.

Petr Štěpnička, 8.6.2025