Když se řekne Double Vision, většině fanoušků rockové hudby naskočí asociace s druhým albem legendárních Foreigner. Ne náhodou si jméno této desky dala do svého názvu kapela, která několik let působila jako tribute band Foreigner a sklízela za to docela slušný úspěch. Nejen pro to, že Foreigner jsou spíše už také revivalovou kapelou a neúčast nikoho z původních členů v posledních letech koncertování nedokáže zachránit ani angažmá bývalého zpěváka Lou Gramma v potupné roli jakéhosi doprovodného vokalisty a perkusisty, navíc prezentujícího se v nepříliš silné formě. Vyčítat mu nic nelze, je mu pětasedmdesát a má za sebou nádorové onemocnění. Možná proto Double Vision jsou pro fanoušky Foreigner nejlepší variantou, jak zacelit dílu po oblíbené kapele, která poslední desku vydala v roce 2009.
V čele americké kapely stojí zpěvák Chandler Mogel, který o sobě dal vědět spoluprací s předákem Annihilator Jeffem Watersem v projektu Amerikan Kaos, či hraním po boku kytaristy kultovních Angel Punkyho Meadowse. Za bicí soupravou sedí Scott Duboys, který hrával u Warrior Soul a baskytarový post obsadil Scott Metaxas, jenž v osmdesátých a devadesátých letech hrál u zapomenutých hard rockerů Prophet, z čeho vyplývá, že kapela není žádný spolek muzikantů okresního přeboru. S vědomím toho, že album vydává společnost Frontiers Music, je nanejvýš potěšující, že nejde o tradiční slepenec, ale o skutečnou kapelu, jež dokázala lásku k Foreigner přetavit do vlastní tvorby, kterou představuje na debutovém albu. A nutno podotknout, že k němu Double Vision přistoupili nejlépe, jako mohli. Žádné vykrádání Foreigner, pouze pokračování v jejich práci, natolik sympatické, že se deska už po pár posleších rozzáří do krásy.
Podobně osudový hit jako byla megaslavná balada „I Want To Know What Love Is“ chybí, ale není to na škodu, deska o to více působí sevřeným dojmem a skvěle osciluje mezi nostalgickým chtíčem po přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a soudobou produkcí melodického hard rocku. V tom se dá vypozorovat drobná paralela se severskými The Night Flight Orchestra, ale Double Vision jsou proti nim mnohem méně okázalí a více kladou důraz na hard rockovou poctivost. Moment překvapení si nechali pouze do úvodní „Prison Of Illusion“, ve které odhalí, s jakými kartami se na desce bude hrát. Tvrdost muziky je tak akorát dávkována v poměru s melodiemi a korunku krásy dokáže skladbě nasadit vkusně zaranžovaný saxofon. Ani s tím není „Prison Of Illusion“ nejlepší skladbou na albu, velké věci se dějí po celé ploše desky.
Základem jsou skladby, které splňují stadionové parametry a řada z nich by mohla být na klasických deskách Foreigner, ať už na „Double Vision“, na slavné „IV“ nebo na tragicky nedoceněné „Mr. Moonlight“. Z nejlepších skladeb lze jmenovat „No Fool For Love“, velmi výraznou a lehce zapamatovatelnou „Youphoria“, „Once Before“ nebo závěrečnou „Love Could Rule“, která má v době nejvíce patiny sedmdesátých let a působí, jako kdyby vypadla z dob prvního alba Foreigner či možná ještě z předchozí kapely Lou Gramma Black Sheep. Důležitou položkou alba jsou balady, ačkoliv Double Vision zatím ještě nedokázali napsat takové trháky jako kdysi Mick Jones, inimálně „Look Out For Me“ je výtečnou kompozicí svého druhu. Nezklame „The Man You Make Me“, a s přivřením oka pod kůži vleze i „A Stranger`s Face“, ačkoliv je ze tří balad nejslabší. Ovšem stejně jako trochu zbytečná minutu a půl dlouhá instrumentálka „Transient Time“ opodstatnění na desce má.
Pokud je debutová deska startovním výstřelem k další věcem, je třeba mít se na pozoru. Double Vision dost dobře mohou být horkým želízkem v současném hard rockovém ohni a nyní je především na nich, jak s tak silnou deskou naloží. V současnosti se kapelu vyplatí sledovat, letos tato nahrávka zatím patří k tomu nejlepšímu, co vyšlo.
|