Kapela Mädhouse z Vídně není bůhvíjaká novinka, s první deskou „Money Talks Bullshit Walks“ přišla v roce 2019 a měla dobrých třicet let zpoždění. Už od začátku existence se kapela stylizuje do role zachránců klasického glam metalu, jako největší vzory uvádí dávné hvězdy stylu Mötley Crüe, Ratt a Skid Row, ačkoliv je jasné, že se jim nikdy nemůže vyrovnat. Ani v kvalitativní rovině, ani v komerční úspěšnosti, už na to není správná doba a když kapela tohohle ražení vznikne ve střední Evropě, není to totéž, jako když pochází z Kalifornie (nebo v případě Skid Row z New Jersey), protože na její hudbě nemůže ulpět duch tamních klubů, ve kterých se psala historie žánru, ani prosluněná atmosféra pláží s holkami v bikinách. S tím se Prátr nemůže rovnat a nepomůže ani to, že si kytaristé říkají Thommy Black a Mikky Stixx.
Nutno přiznat, že Mädhouse se přece jen trochu vykřesali a postupem času přišli na to, jak se píše dobrá glam metalová skladba, takže novinka „Plead The Fifth“ je jejich nejlepší deska. Jenže stačí to v ranku, kde vyšla alba „Dr. Feelgood“, „Slave To The Grind“, „Detonator“, „Cherry Pie“ nebo „Flesh And Blood“? Kdyby Mädhouse působili v době, kdy vycházely tyto skvosty, stáli by v šedém zástupu kapel, které se sice objeví na MTV, ale celkově by byly řazeny do druhé až třetí ligy. Dnes je jejich pozice jiná, poté, co před dvanácti až patnácti lety odezněla glam metalová vlna ze Skandinávie, člověk aby dobré žánrové album pohledal. Proto se Rakušané derou nahoru a mají úspěch, ačkoliv žánrově omezený. Zaslouží si ho, ač album zavání osmdesátkovou rutinou, slušné skladby a dobré muzikantské výkony vytvoří dobrou desku. Ne výjimečnou, ale to snad nikdo nečekal.
Obdivuhodná je verva, s níž se Mädhouse do alba pustí a úvodní „Midnite Fever“ má všechno, co žánrová skladba musí mít. Kvůli zpěvu Tommyho Lovelaceho i kytarovým riffům sice může trochu nápadně připomenout švédské Hardcore Superstar v jejich lepší hodině, což je omluvitelné, neboť skladba disponuje silným a zapamatovatelným refrénem. „We Run Riot“ utíká do hájemství Def Leppard, jejichž specifickou melodiku kapela montuje na hladové riffy, které sice nejsou objevné, ale za uši netahají. Mädhouse jsou s původností na štíru, což je věc, která postupně trochu začne vadit, ve chvílích, kdy se jim nepovede napsat tak silný refrén jako u „Midnite Fever“, „We Run Riot“ nebo „It`s A Monster In My Head“ (zde si berou inspiraci u Skid Row), si řeknete, že takových kapel po Skandinávii kolem roku 2010 běhaly tucty.
Ne náhodou na albu vyčnívá balada „I`ll See You In My Dreams“, kterou Mädhouse nesložili. Legendární skladba pochází z pera amerických Giant a byla na jejich debutovém albu „Last Of The Runaways“ z roku 1989. V lepší verzi, chtělo by se dodat. Mädhouse se nepodařilo docílit původního kouzla, ale už jen skutečnost, že skvělou skladbu připomněli, s sebou nese plusové body. Má však ale také za důsledek, že písně na konci alba začnou splývat, kapela nedokáže ve třinácti položkách udržet posluchačovu pozornost, protože tolika nosnými nápady Mädhouse nedisponují.
V době, kdy styl přechází do nostalgických vzpomínek pamětníků a staré kapely, které jej kdysi proslavily, pomalu končí kariéru, je vítána každá deska, která jej připomene. Není nutné Mädhouse nějak výrazně oslavovat, „Plead The Fifth“ zase taková sláva není, ale asi se kapelu do budoucna vyplatí sledovat, potenciál na zlepšování je velký.
|