Dobro vítězí…, taková byla filozofie alba „Victory“, z kterého se samovolně vyvinula třetí část trilogie o souboji mezi světlem a temnotou (na „Masquerade“ se zlo odmaskovalo, „Rivalry pojednávalo o přímém střetu mezi těmito dvěma rivaly a na „Victory“ dobro vítězí). Těžko říct, zda se něco podobného dá říct i o obsahu desky. K určité skepsi jsou dva základní důvody – byť ve většině skladeb není problém najít základní chuťovou esenci Running Wild, Rolf avizoval, že k tvorbě tentokrát přistupoval jinak – „…všechno je tak nějak čistší a už to není tak rychlé, jako „Rivalry“ či Masquerade“, album je trochu více groovy…“. Důsledek je ten, že dravost, která Running Wild vždycky zdobila, je místy poněkud zkrocená a občas se vaří z vody. Na druhý důvod bylo zaděláno s odchodem bubeníka Jörga Michaela. Nahradil jej Angelo Sasso, jehož Rock n` Rolf označoval za (pod pseudonymem ukrytého) kamaráda, zlé jazyky však pod touto náhradou hledaly bicí automat, z čehož se zrodil vtípek, na základě kterého Angela Sassa občas za bicí „umístily“ i další kapely.
Kdyby bylo možné album hodnotit výhradně podle titulní písně, asi by si stálí fanoušci kapely neměli na co stěžovat – „Victory“ je naprostá klasika s optimisticky a energicky bzučící kytarou, skandovatelným refrénem a přímočarou slokou, složená podle osvědčeného, x-krát použitého mustru, ale v balení, které se prostě neochodí. Při poslechu kvaltovky „Return Of The Gods“, pod kterou se podepsal kytarista Thilo Hermann, si člověk posteskne, že by stálo za to pustit jej k autorství daleko častěji. Nejen že skladba dokonale zapadá do pirátského vzorce, ale navíc nabídne největší porci energie a nápaditosti. Podobně z alba vyčnívá i druhý Hermannův příspěvek, baladická instrumentálka „The Final Waltz“, jejž motiv by si zasloužil více rozpracovat, takhle slouží jen jako intro pro skladbu „Tsar“, díky jejímuž námětu (příběh poslední ruské carské rodiny, jež byla vyvražděna v roce 1918) v ní zazní folklórní motivy, a kdyby ji Rolf pojal z hlediska času o něco skromněji a nevytěžil ji trochu přes čáru, bylo by o největší hit alba postaráno. Do silného středu alba skvěle pasuje i klokotavá hopsačka „The Hussar“ (na to, že popisuje pocity někoho, kdo jde do války, je totálně nabitá optimismem). Jako ne úplně nejšťastnější dramaturgický krok se jeví rockovější výpůjčka „Revolution“ z dílny The Beatles, jejíž zařazení zhruba do poloviny alba (před velmi silnou a působivou nálož) působí poměrně rušivě.
Vzhledem k tomu, že bubenická sesle se ukázala jako jeden ze základních problémů alba „Victory“ (nápadově – byť ryze v rámci velmi hluboko zajetých a téměř už vytěžených kolejí se Running Wild poměrně zadařilo), je trochu s podivem, jak intenzivně Rolf obhajoval fakt, že se kapele nedaří najít nového bubeníka tvrzením, že šlo správné rozhodnutí, navzdory tomu, že existovala spousta bubeníků, kteří mohli ihned nastoupit jako host (což se potvrdilo, když snadno nahraditelného Angela Sassa na následném turné zastoupil Chris Efthimiadis, jenž zrovna po dlouhých letech slezl z kolotoče Rage), snahou Running Wild však bylo najít osobu, která by do kapely dobře zapadla, což se zjevně nedařilo. Přelom století Running Wild strávili ještě pořád v solidní formě, která se však nedala ani zdaleka srovnávat s nejjiskřivějším obdobím přelomu osmdesátých a devadesátých let.
|
