Když něco vytěžím do posledního zrnka a začíná to jít dolů vodou, mám dvě možnosti – buď těžit hlušinu a doufat, že to věrným bude stačit nebo zkusit něco jiného. Volba Rolfa Kaspareka byla jasná – principálova fotka by se klidně mohla objevit v naučné literatuře coby ilustrační foto ke rčení starého psa novým kouskům nenaučíš. A podle toho třinácté album Running Wild zní. Znalec historie Rock `n` Rolf zůstával tváří v tvář nešťastné třináctce v klidu s odkazem na to, že pověra se zrodila z toho, že v pátek třináctého byli zrušeni templáři, takže jde jen o číslo, neb je klidně mohli zrušit o den později a všechno by bylo jinak. Nicméně třinácté album Running Wild s názvem „Rogues En Vogue“ na (ne)dávnou kvalitu nenavázalo.
Recept je stále stejný, a tak jako hlavní plusový bod lze počítat především fakt, že Matthias Liebetrud, který vystrnadil od bicích nikdy nespatřeného Angela Sassa, výraz kapely oživil. Z jedenáctky nových skladeb je těžké vybrat zástupce, který by mohl konkurovat kapelním hitům, navzdory tomu, že skladatelská matrice se nemění ani v detailech. Fakt, že Running Wild sluší rychlé tempo dokonale demonstruje „Angel Of Mercy“ s velmi chytlavým motivem, skutečnost, že výlety na moře pod vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty budou pirátům vždycky svědčit, podtrhuje melodicky nadýchaná „Skull & Bones“ s klasickým sborovým refrénem, nejsilnější moment se zrodí díky (v tomto případě dobře využité) Rolfově zálibě v rozsáhlých kompozicích a historii. Jeho úvaha o důvodech vzniku první světové války má poměrně optimistický a rozverný hudební kabát, kytara, která na desce občas až nečekaně dobře baví, tady hraje prim, důležitou roli má proměnlivá atmosféra a halekací slogan. Vypíchnout si zaslouží i ultra typická, dynamická skladba „Black Gold“ jež v úvodu velmi příjemně zabouří, aby postupně sklouzla do osvědčené rutiny, nicméně po lyrické stránce Rolfova kritika amerického vpádu do Iráku působí velmi přesvědčivě. Hledat v dalších skladbách něco objevného je nesmysl, hledat v nich předchozí sílu je sysifovská práce, takže „Rogues En Vogue“ lze označit za další album v řadě, které status Running Wild vylepšit nemohlo.
„Rogues An Vogue“ bylo v době vzniku označováno za nejlepší počin kapely od alba „Black Hand Inn“. Otcem této myšlenky však je spíše přání, aby se Running Wild zmátořili z ne příliš podnětného období, jeden z hlavních důvodů je v tom, že se na Rolfovi nedaří na album dostat tolik strhující energie jako v minulosti a že nápaditost už nemá z omezených zdrojů příliš z čeho brát. Pokud se po vydání „Rogues An Vogue“ Rolf vyznával z toho, že si po hektickém období posledních tří let potřebuje odpočinout, určitá vyčerpanost (nejen nápadová, ta nepřekvapí) se na desce v řadě písní částečně odráží. Nicméně znalci vědí, že když se po sedmiletém odpočinku Running Wild znovu vrátili do hry, ukázali, že může být i hůř.
|
