Trvalo to jedenapadesát let, než se vrátila skoro celá někdejší sestava kapely Alice Cooper a její návrat lze brát trochu jako symboliku, že se Vincent Furnier, alias Alice Cooper, na konci kariéry vrací v čase kekořenům, a také trochu jako nostalgii, která je starcům, kteří se před více než půl stoletím do krve rozhádali, vlastní. Není u toho už kytarista Glen Buxton, který už v roce 1997 dojel na letitou alkoholovou a drogovou závislost, zkombinovanou s těžkým zápalem plic, ale jinak se sešla kompletní čtveřice, která kdysi přísahala, že spolu už nikdy nevkročí do jedné místnosti. To porušila, když se všichni objevili v několika skladbách Cooperova sólového alba „Welcome 2 My Nightmare“ z roku 2011, ovšem nyní jde o něco jiného. Novinka „The Revenge Of Alice Cooper“ se neprezentuje jako sólová práce hlavní hvězdy, nýbrž jako dílo znovuobnovené kapely téhož jména.
Navazovat je na co, staří fanoušci si jistě pamatují sílu alb „Love It To Death“, „Killer“ či „Billion Dollar Babies“, které kapela vytvořila na začátku sedmdesátých let, ovšem otázka, zda bude tahle parta po letech ještě schopna podobného výkonu nebo zda bude působit v dnešní době irelevantně, je velmi křiklavá. V porovnání s Cooperovou diskografií, zejména z období alb „Trash“ a „Hey Stoopid“, je jasně znát, jak tvorba ze sedmdesátých let zestárla, proto od začátku projektu bylo jasné, že půjde o nahrávku určenou pamětníkům či nenapravitelným nostalgikům. S tím si pánové Cooper, Michael Bruce, Dennis Dunaway a Neal Smith hlavu příliš nelámou, je jasně slyšet, že desku natočili hlavně pro sebe. Aby byla iluze rockové prehistorie dokonána, je u toho také Bob Ezrin v roli producenta. Ovšem ani jeho přítomnost nedokáže z desky udělat něco, u čeho by měl posluchač pocit výjimečnosti.
Čistě formálně deska není špatná, jejím největším problémem je hra na minulost, neboť zastaralost a absolutní nemodernost z ní zapáchá na sto honů. Ani skladby nejsou žádné velké hity, když si vzpomeneme na dobu před více než padesáti lety, kdy kapela dokázala napsat například „School`s Out“, „I`m Eighteen“, „No More Mr. Nice Guy“ nebo „BIllion Dollar Babies“, je nutné konstatovat, že tak výrazná na desce není ani jedna věc. Slibný začátek v podobě „Black Mamba“ a „Wild Ones“ se začne brzy rozmělňovat a kapela začíná působit unaveně a v tomto stavu ji udržuje i Ezrin, který jako kdyby byl u procesu tentokrát jen do počtu. Neodvedl nijak přesvědčivou práci u posledních Coopeorových sólovek „Detroit Stories“ a „Road“, a neodvádí ji ani zde, spíše muzikanty nechává rochnit ve vlastní historii, místo snahy o vytvoření hitových momentů, které by albu dodaly výrazné skladby.
Najde se zde pár dobrých věcí, ať už úvodní dvě skladby, skvělá „Blood On The Sun“, „Up All Night“, „One Night Stand“, či Michaelem Brucem odzpívaná „Famous Face“, ale skutečnost, že je kapela umístila do první poloviny desky, nahrávce spíše škodí. Poté se ukáže, že tolik nápadů, aby kapela utáhla skoro hodinovou kolekci, nemá ani náhodou, a kromě výtečné závěrečné „See You On The Other Side“ (její název v kombinaci s řadou okolností vyvolává až osudové mrazení) jde v případě skladeb „Money Screams“, „What A Syd“, či „Inter Galactic Vagabond Blues“ jen o mlácení prázdné slámy. Situaci nezachrání ani coververze „I Ain`t Done Wrong“ z druhé desky britských Yardbirds, která zdůrazňuje vousatý charakter desky, jež v porovnání se starou klasikou, na jejíž roveň ji Alice Cooper staví, obstát nemůže.
U Alice nejde o nic překvapivého. O něco podobného se pokusil už několikrát, zejména v roce 2011, kdy se mu druhý díl slavné „Welcome To My Nightmare“ rovněž příliš nepodařil, stejně jako žádné z alb od dob „Dragontown“, vždycky, když zvedl hlavu jako s dílem „Along Came A Spider“ či „Paranormal“, natočil poté opět nějaký průměrný kousek. Tentokrát, když jde už o třetí kvalitativně podobné dílo v řadě, se zlepšení příliš nevyhlíží, a to ani v kontextu historických konotací.
|
