Možná jen koukám ze špatného úhlu, ale přijde mi dost překvapivé, jak skromně a nenápadně vystrkuje růžky pražská kapela Ikara. V původně studiovém projektu, který se zrodil před třemi lety a v jehož řadách narazíte na nepřeslechnutelnou Žántí (Matahari, Rock Opera), Jaroslava Brouzdu, Jaroslava Brzobohatého (oba Morbid Silence) a Romana Haaseho (Aleš Brichta Projekt, Hydrarrgyrum, ex-Motorband), je už jen z personálního hlediska zajímavá jistota. Dva roky stará eponymní prvotina přinesla nevtíravou melodickou jemno-metalovou nálož s řadou zajímavých skladeb, a přesto jako by kapela pořád stála na startovní čáře.
Bez rozpaků přiznávám, že bych kapele přál, aby se s novinkovým EP „Post Lucem“ tenhle status změnil, protože poměrně pestrá šestice skladeb, jež přirozeně navazuje na debut, má potřebné melodické háčky, dobré nápady, texty k zamyšlení i příjemně osobitou atmosféru. Avízo, že se EP nese v mnohem tvrdším, metalovějším duchu, než na které jsou fanoušci zvyklí, bych nebral úplně doslova (pokud by kapela chtěla dostát tomuto tvrzení, asi by pomohl důraznější zvuk, Ikara se drží spíše měkčího, hodně přístupného soundu), a když, tak jen v případě úvodní střely „Tanec bojovníka“, která určitou snad až typickou nevtíravost docela důkladně rozkopává. Po pulsující, dravé a akční nářezovce přejde Ikara do rozvážnější polohy, „Odraz hříchu“ a závěrečná alarmující „V sutinách města“ jsou ideální ukázkou toho, jak obratně kapela zachází s dramatickou atmosférou.
Krátká melancholická instrumentálka „Noc“, v níž si s kapelou zahostoval bývalý člen Ikary Daniel Krob, je přitažlivá a stálo by za to její motiv rozvinout, nicméně z dramaturgického hlediska její zklidňující (až příjemně uspávací) motiv do středu alba mi nepřijde úplně nejšťastnější, obzvlášť, když po ní přijde titulní věc s dalším dramatický motivem, který jde přímo pod kůži (na tomhle místě je třeba zdůraznit, že nezanedbatelnou roli na albu hraje i hlas hostujícího Michala Říhy). Kdybych měl z „Post Lucem“ vytáhnout žolíka, byla by jím skladba „E.X“, naprostá pocitová bomba, z níž stříká napětí, a ve které Žántí v neotřelém písňovém tématu drtí emocemi.
Co přijde po světle? Zpravidla tma, ale v případě Ikary věřím tomu, že by se prostřednictvím „Post Lucem“ mohla dostat víc na světlo.
|
