Je to paradoxní, ale ačkoliv se Jens Becker, Axel Morgan a Stefan Schwarzmann společně takto trojici při nahrávání alba v řadách Running Wild ve studiu nikdy nepotkali, krátce poté, co bárku kapitána Rolfa opustili (Becker v roce 1992, Morgan a Schwarzmann o rok později), zjevně je to k sobě táhlo natolik, že jim nebylo proti srsti lehce zaparazitovat na velmi pozitivní auře Running Wild, takže založili kapelu, jejímž názvem se ke svému příživnictví hrdě přihlásili (koneckonců, bavíme se o pirátech, takže nějaké rabování cizích truhlic není až tak zvrhlé). Do party přibrali britského zpěváka Franka Knighta, jehož vazba na trojici hudebníků vedla přes fanklub Running Wild.
Knightův vokál částečně mohl evokovat Rolfa Kasparka, daleko blíž měl ale k výrazu Udo Dirkschneidera, a jednu dobu měl Knight dokonce být žhavým želízkem coby náhradník Roba Halforda u Judas Priest, od tohoto angažmá jej však prý odradil fakt, že měl touhu komponovat a k tomu by u Jidášů neměl prostor. Polehčující okolností pro X-Wild v rámci pirátské výpravy po stopách Running Wild byla (přesně v duchu Knightových hlasivek) skutečnost, že občas došlo na postupy, které mohly evokovovat Kasparkovu tvorbu, daleko častěji však směřovaly do hájemství syrového heavíku v duchu Accept. Stejně tak bylo obtížné hledat paralely v textové rovině, jednak se X-Wild raději věnovali reálným textům, jednak neměli zdaleka tak obratné básnické střevo jako Rock ´n ´ Rolf, takže v kontextu s velmi přímočarou hudbou jdou X-Wild zpravidla přímo na komoru, a občas to po lyrické stránce dopadlo poměrně komicky, jako v případě manifestu za práva Indiánů „Wild Frontier“.
Připočtete-li k tomu fakt, že na debutovém albu „So What“ se sice vyskytne díky jasným sloganům pár zapamatovatelných skladeb, jen těžko však z nich vyberete nějakou, která by mohla konkurovat nejsilnějším skladbám Running Wild a produkce z dílny Jana Němce a Axela Morgana je hodně syrová, mohli Running Wild v přímé konfrontaci (album „Black Hand Inn“ vyšlo přibližně měsíc po „So What“) zůstat poměrně v klidu, byť úvodní splašená speedovka „Can`t Time The Wild“, šlapavka „Dealing With The Devil“ a dunivá téměř thrashovka „Scarred To The Bone“ si o pozornost spolehlivě říct dokázala. Jen v dalším průběhu už X-Wild laťku výš dostat nedokázali, navzdory tomu, že je evidentní, jak mají instrumentalisté metalovou abecedu dokonale zvládnutou a Frank Knight má v krku pěkně nabroušenou břitvu.
Vydání alba doprovázel trochu zavádějící slogan „Jméno se změnilo, no a co?!“. Fanoušci (a nebylo jich málo, jak naznačoval fakt, že dva týdny po vydání bylo prodáno deset tisíc kousků) by klidně mohli bádat nad tím, jestli je řeč o Running Wild, Accept (byť k nim Schwarzmann zamířil až po poměrně rychlém konci X-Wild) nebo Grave Digger (tam po rozpadu X-Wild vedla cesta Jense Beckera) nebo o jiném spolku – „So What“ bylo typickým (a solidním) produktem německé metalové scény devadesátých let.
|
