Chvilka, kdy učitel tělocviku vykřikl: „Slez mi z nohy, ty masovej knedlíčku,“ se vlastně stala jedním ze symbolů rockové hudby. Bezděky totiž dala nové jméno Marvinu Lee Adayovi, kterému, zpočátku dosti hanlivě, začali přezdívat Meat Loaf, Ten si z toho však nic nedělal, protože o své obří nadváze (při výšce 157 centimetrů vážil 110 kilogramů) věděl a nebylo toho moc, co by s tím chtěl dělat. Nakonec mu taková váha přišla vhod, protože nemusel nastoupit na vojnu a tím pádem se mu vyhnulo i odvelení do Vietnamu, kde na konci šedesátých let americká armáda vpadla do mlýnku na maso a z mladých vojáků buď dělala mrzáky nebo je odesílala zpět v zinkových rakvích. Mladý Marvin místo toho opustil svůj domov v texaském Dallasu, poté, co jeho matka zemřela na rakovinu a otec, nevyzpytatelný násilnický alkoholik, jej napadl nožem, a byl rozhodnut vydobýt si slávu na poli umění. Věděl o svých teatrálních schopnostech, věděl, že má silný hlas, ovšem jeho korpulentní postava mu nezaručovala statut rockové hvězdy.
Přesto si začal definitivně říkat svou školní přezdívkou a založil kapelu Meta Loaf Soul, která dokonce na konci šedesátých let předskakovala Van Morrisonovi, a když si změnili název na Floating Circus, objevili se i v předprogramu MC5, The Stooges, Grateful Dead či už velmi slavných Britů The Who. Velký úspěch z toho nebyl, ale zpěvák na sebe upozornil natolik, že dostal roli ve slavném muzikálu Vlasy, což jej vedlo k založení krátkodechého projektu Stoney & Meatloaf, s nímž po boku zpěvačky Shaun Murphy vydal jediné stejnojmenné album. To už zapadlo, ale pro Meat Loafa ve své době znamenalo dosažení jedné z met, které si vytyčil ve chvíli, kdy opouštěl svůj domov. K průlomu však měl ještě daleko, protože spolupráce s Shaun Murphy skončila velmi brzy a nahrávací smlouva v jeho rukách nezůstala.
Začal obrážet konkurzy pro různé muzikály a na jednom takovém narazil na chlápka jménem Jim Steinman, jemuž se jeho hlas líbil a proto začal plánovat užší spolupráci. Tu zbrzdila skutečnost, že Meat Loaf dostal roli v muzikálu „The Rocky Horror Show“ a následně se objevil i ve filmovém zpracování „The Rocky Horror Picture Show“. Když se v roce 1976 skoro stal zpěvákem kapely Teda Nugenta, poté co z ní dočasně odešel Derek St. Holmes, rozhodl se, že je čas rozjet vlastní kariéru. Vyhledal znovu Steinmana, který měl v hlavě koncept, jenž se měl stát vrcholem kariéry obou mužů. Měl být postaven na muzikálovém základu Neverland, jakési futuristické verzi Petra Pana, ovšem jinak šlo o striktně rockovou desku, která si ze světa muzikálu brala především jeho teatrálnost a opulentnost. To ostatně milovníkovi starých kabaretů Meat Loafovi nebylo nikdy cizí.
Projekt Steinmanovi doslova bobtnal pod rukama a během roku měl dispozici opulentní materiál, k jehož realizaci si kromě hlavního protagonisty pozval i členy E Street Band Bruce Springsteena, jehož deska „Born To Run“ se stala jedním z inspiračních zdrojů pro „Bat Out Of Hell“. Produkce se ujal renomovaný Todd Rundgren, který v minulosti pracoval s kapelami jako New York Dolls a Grand Funk Railroad, díky čemuž byla zaručena rocková ostrost zvuku, protože Steinman mohl stvořit desku popovou, stejně jako rockovou. Jenže rock byl v kurzu a proto bylo o znění alba a vlastně i o další kariéře Meata Loafa rozhodnuto. Rozhodnutí to bylo dobré, protože „Bat Out Of Hell“ dodnes zůstává jedním z nejstěžejnějších počinů sedmdesátých let. A to jak díky Rundgrenově produkci a Steinmanovu kompozičnímu eskamotérství, tak i nezaměnitelnému, sytému hlasu Meata Loafa. Kritici sice poukazovali na orchestrální bombastičnost, místy až nesnesitelně bytostný patos a kabaretní atmosféru, ovšem bez toho by „Bat Out Of Hell“ nebyla tak dokonalou deskou, jakou je.
Obsah alba se vymyká všem do té doby známým trendům v rockové hudbě, protože obsahuje jak ostře hard rockovou, desetiminutovou titulní věc, stadionový hit „You Took The Words Right Out Of My Mouth (Hot Summer Night“ a klavírní baladu „Heaven Can Wait“, to vše vecpané do úvodu alba. Tuto zásadní trojici v první polovině podpoří ještě popovější (či tanečnější) „All Revved Up With No Place To Go“, která je nejmuzikálovější věcí na albu. Meat Loaf právě v ní dokazuje, jak všestranným pěvcem je, protože jeho hlas dokáže řezat v tvrdých pasážích, kde má zásadní slovo Rundgrenova kytara, ale i laškovně promlouvat jako právě v „All Revved Up With No Place To Go“, kam Steinman vpasoval i rock n`rollovou vsuvku po vzoru starých mistrů stylu, což byl okamžik, na který slyšelo zejména americké publikum.
Nezbytnou dávku trochu kýčovitého sentimentu dodává „Two Out Of Three Ain`t Bad“, ve které místo kytar přebírají důležité slovo smyčce a vrstvené vokály, podporující sebejistého Meata Loafa. O této skladbě se traduje, že ji Steinman napsal na popud herečky Mimi Kennedyové, která jej požádala o jednoduchou věc ve stylu balad Elvise Presleyho, přestože Rundgren tvrdil, že tahle věc byla ovlivněna velmi populárními Eagles. Jejím protipólem je více než osmiminutová „Paradise by The Dashboard Lights“, kterou tvůrci rozdělili do tří částí, v nichž se střídá stařičký rock n`roll, funky nálady a hard rockové pnutí, a ačkoliv je citována jako největší klasika desky, je spíše její největší slabinou. Podobného názoru byl pravděpodobně i Meat Loaf, který podle legendy do posledních chvil bojoval za to, aby tahle skladba byla nahrazenou jinou. Velké finále přišlo v podobě opulentní, bombastické „Fro Crying Out Loud“, jež mohutní na orchestrálním základu, který vynáší hlas hlavního protagonisty až do nebes. I to se stává historickým okamžikem, který psal dějiny tvrdé hudby.
Deska vyšla v říjnu 1977, v době, kdy svět smutnil nad odchodem Elvise Presleyho, a možná i to byl důvod, že zprvu zapadla. Navíc pohlaváři vydavatelské firmy Epic ji nenáviděli. Nakonec se jí ujala společnost Cleveland International, jejíž šéf Steve Popovich byl o kvalitách materiálu přesvědčen. Vyvinul nadlidské úsilí, aby skladby dostal do rádií a desku přiblížil veřejnosti. Do konce roku se prodalo zhruba 140 tisíc kopií, ovšem rozhodující byly vánoční svátky, kdy se album dostalo k šéfovi kanadské pobočky firmy CBS. Ten si jej zamiloval a hned po Novém roce ho nasadil do distribuce své společnosti. A výsledek? 40 milionů prodaných kusů „Bat Out Of Hell“ zajišťuje bezpečně páté místo v žebříčku nejprodávanějších alb všech dob. Přeskočit se jej povedlo pouze Michaelu Jacksonovi s „Thriller“, Pink Floyd s „The Dark Side Of The Moon“, AC/DC s „Back in Black“ a Whitney Houston se soundtrackem k filmu „The Bodyguard“.
|
