Když v roce 2014 Matteo Morisi a Roberto Cuoghi zakládali Aexylium, stěžejní myšlenka byla dát dohromady rockovou kapelu, jež by do své hudby absorbovala keltské vlivy. Dnes už ani jeden z nich není součástí party, ale odkaz zakladatelské dvojice v hodně syrové podobě Aexylium nesou dál. Jejich folk metal s keltštinou koketuje v natolik drsné podobě, že ani hojně využívané housle a flétna do hudby většinou nedodávají nějak přecitlivělou romantiku, kapela to bere zostra, bojovně a důrazně od podlahy.
Ruku v ruce s intenzitou a neústupností jdou i melodie, takže „Myth Of Mankind“ nabídne velmi košatý a šťavnatý koktejl, ve kterém není příliš času na vydechnutí - při tajemném intru „Fontes At Omnia“ ještě nemusíte tušit, do jaké divočiny vás Aexylium zavedou, krátká předehra ve „Wild Hunt“ staví na tak jedovatých houslích, že stejně zůstanete v napětí, co se z toho vyvine, v závěru alba Aexylium staví víc na atmosféře než na agresivitě, ale i tam si tak elegantně pohrávají s emocemi – ženské vokály ve finální klidovce „Eternity“ jsou po předchozí řeži dokonalou katarzí – že vám chlupy na rukách zůstanou v pozoru do poslední noty.
Ještě podstatnější je energický vír, který Aexylium roztáčí v rychlých skladbách. Dostanou se v nich až k Vikingům, melodeathu a black metalu, což jim umožňuje zejména jednak velmi variabilní hlas Sama Biganzolliho, který tvoří ideální kontrast k jemnějšímu vokálu Arianny Bellinaso (pro oba je „Myth Of Mankind“ prvním zářezem v řadách Aexylium), jednak nepolevující dravost, podporovaná ideálně zaaranžovanými lidovými nástroji. Můžete si zaskákat u přístupnější „Hexe“, ponořit se do krvavě temné rubanice „In Sorrow“, prožít nejbarevnější titulní skladbu, která představí možnosti Aexylium ve velmi rozmanitých polohách, či si vyzkoušet, jak do severských nálad zapadá italština v „Eclissi“ (moc dobře!). Svět Aexylium je prostě bohatý a strhující.
Aexylium se coby k největším vzorům hlásí k Eluveitie, Folkstone, Alestorm, Korpiklaani a Mago de Oz, promo materiály přihazují Amorphis, zmínit by stálo za to i Turisas, či Ensiferum. Na místě fanoušků těchto spolků bych s poslechem „Myth Of Mankind“ neváhal ani vteřinu, italské septeto se na začátku druhé dekády existence dopracovalo k jednoznačně nejsilnější položce své diskografie.
|