Švýcarští Silver Dust nikdy nebyli kapelou, která by sázela na nějakou chytlavost, přístupnost, či hitovost. Z časů, kdy se jim celkem dobře dařilo evokovat portugalské Moonspell už trochu odrostli, jejich záliba v teatrálnosti a gotických náladách postupně sílila, takže když nejnovější dílo „Symphony Of Chaos“ parta kolem Lorda Cambella popsala jako ponoření se do hlubin lidské duše, mísící epické melodie, ostré riffy a vokály, vyvažující sílu a kultivovanost, což slibuje nově definovat svět Silver Dust, v němž se chaos a harmonie prolínají ve fascinující symfonii, varovný prst letěl přímo nahoru.
Představit si pod tímto sdělením lze leccos, ale určitý alarmující podtón z něj (v kontextu toho, jak se Silver Dust v minulosti vyvíjeli) jasně vykukuje, obzvlášť, když se kapela sama zapasovala do steampunkové škatulky. Tvrdit, že spousta elektroniky, snaha vytvořit temnou atmosféru, či často využívaná teatrálnost jsou v životě kapely něco nového, by byl nesmysl, ale dávka, ve které Silver Dust tyhle elementy vypouští na „Symphony Of Chaos“ je daleko intenzivnější než kdykoliv předtím, jenže v konečném součtu se kamsi vytratila hudba. A vzhledem k tomu, že Silver Dust zatím nebylo úplně možné označit za přeborníky v melodiích a zajímavých muzikálních nápadech (byť se na předchozích albech našly), je výsledek poměrně tristní.
Takhle to dopadá, když hra na efekt zničí dosavadní podstatu. Hodně často zkreslený zvuk (snad touha přiblížit se světu horroru, což také není u Silver Dust žádná novinka, ale poprvé vyznívá zcela samoúčelně) táhne nahrávku do zahuhlanosti a jde poměrně brzy docela na nervy, v první polovině alba se kapela potýká se zemitostí, utahaností, těžkopádností, a z gotiky a doomu dělá jakýsi panoptikální rámec pro čím dál nudnější děj bez nápadu. Určitý zlom představuje psychedelická instrumentálka „Down“, po níž Silver Dust začnou lehce vystupovat z mlhy (tak husté, že by se dala krájet…).
Funebrální klapky, opulentní zpěv, mazlivá francouzská vložka a gotický nádech v „Goodbye“ jsou nejpřirozenější (a tudíž nejpovedenější) položkou na „Symphony Of Chaos“, po vyhrocené a alarmující téměř industriální pochodovce „Lucifer`s Maze“ se v závěru alba (aby náladového chaosu nebylo málo) přikloní Silver Dust k burtonovské poťouchlosti, jenže (na rozdíl od Tima i vlastní minulosti) jim schází vtip, nadhled i nápad a zbývá jen upachtěnost.
Ponoření se do hlubokých zákoutí lidské duše může vést k depresi. Tenhle stav Silver Dust aktuálně mohou navodit, jenže prostředkem k tomu není přesvědčivá atmosféra, či působivý prožitek, příčinou je fakt, že na „Symphony Of Chaos“ kapela dost zoufale mlátí totálně prázdnou slámu.
|