Stále existuje nemalé množství posluchačů, kteří odmítají poslouchat spolky, jež nezpívají v jejich rodné řeči či angličtině, čímž se (dle názoru autora) okrádají o kvanta úžasné hudby. Jenže jak k nim potom dotyčnou muziku dostat? Je to jednoduché, když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Argentinské těleso Azeroth pro tyto účely už v minulosti jedno album přehrálo, a v dané strategii pokračuje i letos, kdy servíruje novou verzi tři roky staré řadovky "Senderos del destino". Její obsah byl dle hudebníků natolik kvalitní, že by se i tentokrát měl rozletět do celého světa a oslovit co největší množství fanoušků (v tomto případě orchestrálního power metalu s lehkou příměsí progu). A rozhodnutí to bylo správné, jelikož anglicky přezpívaná a aranžérsky lehce přepracovaná deska s aktuálním titulem "Ancient Trails" je bez nejmenších pochyb navýsost reprezentativním příspěvkem inkriminovaného melodického stylu.
V historii argentinské kapely je zásadní postavou basista Fernando Ricciardulli. Ten všechno před rovnými třiceti lety vymyslel a jako jediný člen v Azeroth vydržel do současnosti. Druhou stěžejní postavou je Ignacio Rodríguez, který s kapelou nazpíval čtyři alba, včetně aktuálního počinu z konce letošního července. Ignaciův hlas rozhodně dostojí ambicím, s nimiž se při tvorbě anglické verze kalkulovalo. Frontman Azeroth obratně přepíná mezi tajuplně hrubší polohou a lehkými výškami, přičemž se jen zcela výjimečné ocitne na kvalitativní hraně. Ale protože Argentinci chtěli jít z pohledu marketingu ještě na větší jistotu, k nazpívání pilotního singlu "Trails of Destiny" pozvali Fabia Lioneho, jenž ze skladby učinil suverénní powermetalovou lahůdku.
Jako návnada k lapení posluchačů to zafungovalo výborně, je ovšem nutné zmínit, že většina ostatních skladeb svoji kůži tak snadno nevydá. Součástí písní jsou temnější orchestrace a nezřídka i zařezávané progové riffy. Za černou maskou se ale skrývá líbivá tvář, a kdo bude mít trpělivost, tomu se celkem brzy odhalí. Thrashový vstup stopy "Left Behind" se přetransformuje v atraktivní kousek (až na zbrklé bicí v sólovém partu) s nadýchaným refrénem. "Aenigmas" nabídne další výrazný chorus a sólo s velmi chytlavými změnami tónin. Titulní skladba se dlouhou dobu nese ve středním tempu, aby její závěr profrčel v překvapivě rázných speedových otáčkách. Finálovka "The Promise" pak nabídne variaci honosně stavěných písní Kamelot, avšak s vlastním autorským názorem.
Argentinci nahráli dobré album, které díky novému kabátku získalo další rozměr. Fanoušci jemně vyostřeného power progu nyní již opravdu nemají důvod s poslechem váhat, a jelikož se dá předpokládat, že pro mnohé půjde o první setkání s kapelou, je na místě dodat, že se mají na co těšit.
|