Budeme-li na kariéru X-Wild pohlížet ryze statisticky, je možné smeknout před tím, jak intenzivní život parta odpadlíků z Running Wild prožila. Pomineme-li roky, kdy kapela vznikla a ukončila činnost, byl každý letokruh života X-Wild naplněn jedním albem. Velmi slibně navíc fungoval fakt, že u X-Wild byl patrný výživný vývoj - ne, že by ten, kdo kapelu nesledoval příliš intenzivně, při poslechu debutového a závěrečného alba renegátů kdovíjak tápal, jestli jde o stejnou kapelu, X-Wild se drželi základního korpusu celou dobu a hlas Franka Knighta byl jasně rozpoznatelným a výrazným poznávacím znamením, i přesto je mezi eponymní prvotinou a albovou rozlučkou „Savageland“ slušná řada rozdílů.
Největším je skutečnost, že X-Wild se zklidňovali, ztráceli neučesanost a hladina testosteronu klesala ve prospěch atmosféričtějších nálad. Jediná personální změna v dějinách X-Wild se odehrála u bicích, ale fakt, že kapelu po vydání alba „Monster Effect“ opustil Stefan Schwarzmann, nebyl kdovíjak překvapivý, prostudujete-li jeho životopis, zjistíte, že s výjimkou jednoho pětiletého působení u Accept nikde nevydržel déle než tři roky a tuhle normu naplnil i u X-Wild. Nahradil jej Frank Ulrich, který měl v genech stejný přeběhlický instinkt, ale i stejné bubenické cítění, takže změny u bicí soupravy si v podstatě není potřeba všímat.
Náladové pojetí alba „Savageland“ však přineslo hodně podstatnou změnu – X-Wild se pustili do koncepčního příběhu, jenž posluchače zavedl do fantasy země Savageland, ve které se vévoda Kron snaží odstranit právoplatného dědice trůnu Bravehearta a cestou k tomu je získání Štítu temnoty, který střeží drak Moroth. X-Wild poměrně vydatně album přizpůsobili příběhovému pojetí, hraje se chvílemi na teatrálnost, sahá se po pomalejším tempu (tenhle krok přinese nejsilnější i nejslabší moment nahrávky), nezapomíná se sice střelhbitost a akci, přičemž se (palec nahoru) kapela vzdaluje od dřívější závislosti na Running Wild, bohužel jí (palec dolů) ne vždy stačí nápaditost natolik, aby natřískala „Savageland“ tak vydařenými motivy jako předchozí desku.
Po výpravném intru „Savageland“ se v následujících čtyřech skladbách X-Wild drží předchozí linie – v „Braveheart“ se rozklokotají kytary dle návodu od Rolfa Kasparka, kapela předvede, že se už dobře vyučila v zacházení se zvukem (z toho ve značné míře plyne určité zklidnění), že jí z energie neubyl ani ždibíček, další skladba (paradoxně opět s názvem „Savageland“), deklaruje, jakou sílu mají X-Wild v mistrovsky zvládnutých kytarách, rozvážnější „Born For War“ s výborným melodickým motivem vydatně nakoukne do říše Udo Dirkschneidera a nekomplikovaná přímočarka „Murder In Thy Name“ připomene, kde je nejsilnější parketa X-Wild.
Největší překvapení přinese temná „Children Of The Undeground“. Pomalé tempo, dětský sbor, zcela nezvyklá poloha Knightova hlasu, významný vklad kláves a atmosféra jako hrom, z níž jde mráz po zádech, byla úžasným příslibem toho, že by X-Wild mohli v budoucnu tahat z rukávu i další nečekané karty. Příliš časté zvolnění ve druhé polovině alba (v „Hunting The Damned“, které už chybí silnější nápad i atmosféra, se ukáže, že pomalejší tempo je třeba dávkovat s větším citem) působí jako největší brzda alba, neboť ramenatá speedovka „Die Like A Man“, která by mola vonět i Joeymu DeMaiovi, či finální střela „Chaos Ends“ potvrdí, v čem je největší síla kapely.
X-Wild své jméno budovali velmi cílevědomě a systematicky. Kdo ví, jak by se jejich cesta vyvíjela, kdyby se jim do cesty nepostavily nenechavé prsty koncertního promotéra, jenž kapele vyfoukl peníze a bez nich se rozbíhající stroj takřka okamžitě zastavil. Replika Bravehearta z intra alba „Savageland“ „…slunce zapadlo nad Divokou zemí…“ se dala (bohužel) parafrázovat a použít i na osud kapely. Slunce zapadlo nad X-Wild a v tomhle případě naplnění okřídlené poučky o tom, že v nejlepším se má přestat, trochu zamrzí.…
|