Za tři roky staré album „Planet Metalhead“ získali holandští Martyr na jednom z domovských metalových webů ocenění za nejlepší album roku. Kapelu to přivedlo do náruče vydavatelství Rock of Angels Records, ale těžko říct, jestli je možné to považovat za posun vpřed či vzad, neboť comebackové album „Circle Of 8“ posílali do světa před čtrnácti Metal Blade, ale dvě následující alba už měly na starosti podstatně menší vydavatelství. ROAR zjevně věděli, do čeho se pouští – styl, kterého se Martyr drželi už v minulém století (mix heavy metalu, power metalu, speedu a thrashe) se v průběhu let u kapely obměňuje jen v rámci zákona, dva primáční členové kapely - kytarista Rick Bouwman a vokalista Robert van Haren (byť si od kapely v průběhu let vydatně oddychli) byli u toho, když Martyr vznikali a jejich průběžně se měnící parťáci zjevně nemají na výrazu kapely potřebu něco zásadního měnit.
Porovnáte-li album „Planet Metalhead“ s aktuální nahrávkou „Dark Believer“, je zjevné, že předchozí postulát platí, nicméně k určitému drobnému posunu došlo. Martyr jdou na věc o něco přímočařeji a mají k tomu o něco větší svaly, takže spíš, než by se pustili do nějakého dohadování a kompromisu, prostě jen bouchnou přímo mezi oči. Sem tam se poučí z toho, jak se v podobné situaci chovali Iced Earth, o něco častěji sjíždí sekery thrashovým brouskem, gradaci skladeb nahrazují narůstající intenzitou, občas by se mohli s Vicious Rumors přetlačovat v tom, kdo udělá méně ohebnější skladbu, občas zkusí pracovat s atmosférou, nicméně v takových chvílích se velmi rychle ukáže, že hlavní silou kapely je přímočarost.
Předchozí tvrzení trochu postaví na hlavu nejdelší a nejtemnější skladba „Cemetary Symphony“, která se stane nejsilnějším bodem programu díky tomu, jak obratně se v ní Martyr poučili u Jona Schaffera, takže náladovější pasáže (které dostávají jen tolik prostoru, aby nepůsobily jako brzda) připraví dokonale půdu pro důraznější části a proplétání sólového zpěvu s vokály je úžasně naléhavé. Jinak však Martyr nejpevnější základy postaví ze sekaných riffů, tvrdé rytmiky a občas až neohebné a houževnaté valivosti – úvodní „Darkness Before Dawn“, „Wrath Of The Fallen“ s velmi neposedným sólem a halekacím chorálovým nápěvem, riffová honička „Insidious“ s pronikavým ječákem, či závěrečná divočina „Legions Of The Cross“ potvrzují, že z oceli, ukuté v osmdesátých letech, pořád může vzniknout jako čert ostrá a jakékoliv zatuchlosti zbavená muzika. I přes to se Martyr s „Dark Believer“ těžko podaří úspěch předchozí desky zopakovat, neboť na její kvalitu nedosahuje.
|