Fanoušek thrash metalu to má těžké. Není sice nouze o nově vycházející alba a možná není jiný žánr tvrdé hudby, ve kterém by byla tak masivní obroda mladých kapel, jenže také v žádném jiném stylu není tolik patrné, že zlaté časy jsou dávno pryč. Většina kapel, včetně největších ikon (je myšlena samozřejmě i Metallica) se vrací ke kořenům, do období ještě předtím, než na přelomu osmdesátých a devadesátých let začaly vycházet skvosty „Seasons In The Abyss“ (Slayer), „Rust In Peace“ (Megadeth), „The Ritual“ (Testament) nebo komerčně přifouknutá „Černá“ Metallica. Pro tyto kapely, které kdysi překročily svůj Rubikon, původní styl civilizovaly a daly mu punc velké události, je to krok zpět, který bohužel následují jak zástupy mladých formací, tak starší kapely, které byly vždy krok za legendami. A kalifornští Dark Angel, kolem poloviny osmdesátých let považováni za jednu z největších thrash metalových naději, jsou mezi nimi.
Je s podivem, že se tahle kapela vrací, protože od vydání jejiího posledního alba, fanoušky nepříliš dobře přijatého, „Time Does Not Heal“, uplynulo čtyřiatřicet let a členové, s výjimkou fenomenálního bubeníka Genea Hoglana, zmizeli z očí širší veřejnosti. V rámci Dark Angel působí znovu od roku 2013, ovšem s comebackovou deskou přichází až nyní, kdy se počítalo, že budou nadobro odsunuti do pozice nostalgických kapel, které žijí z toho, co zasely v osmdesátých letech. V případě Dark Angel tehdejší materiál zestárl až nečekaně, a i když je druhá deska „Darkness Descends“ považována za klasiku a jednu ze stylotvorných nahrávek, během let její síla vybledla, a s „Reign In Blood“ či „Master Of Puppets“, s nimiž byla na startovní čáře, se rovnat nemůže. To dnes nelze kapele vyčítat, protože tahle nahrávka svou historickou úlohu splnila. Mnohem horší je to s Dark Angel v současnosti. Ač je to zejména vzhledem k Hoglanovým zkušenostem podivné, kapela nepochopila, že se nepíše rok 1986 a novinku „Extinction Level Event“ vytvořila podle tehdejších pravidel.
Během tvorby ji postihla tragická událost, když před dvěma lety zemřel kytarista Jim Durkin, jehož nahradila Hoglanova manželka Laura Christine, což je to nejzajímavější, co lze v souvislosti s novou deskou zmínit. Ta na ploše padesáti minut rozjíždí drsnou thrash metalovou vichřici, která je po formální stránce velmi dobrá, instrumentálně dobře zahraná (a mizerně odzpívaná), ale nápadů je na ní, co by se za nehet vešlo. Ukazuje se, že Dark Angel vše podstatné řekli na prvních dvou, maximálně třech albech a novinka je tvořená pouze z podstaty, snad jako kdyby ji dávali dohromady ze zbytků, jenž z dávné hostiny zůstaly. A že výkřik v úvodu desky odkazuje až někam k death metalu není pozitivem, ale spíše výrazem ustrnulosti, zamrznutí v čase či autorské nemohoucnosti. Není to však jediný moment, pocit zklamání převažuje takřka po celou dobu trvání alba.
I když se najdou místa, ukazující, proč je kapela respektována a citována jako dávná undergroundová klasika, jde většinou o momenty či jakési záblesky v jinak neprostupné šedi. Patří sem drtivý nástup ve „Woke Up To Blood“, riffy v „Avitistic“, či „Circular Firing Squad“, ale pořád jde o fragmenty, než že by bylo možné jmenovat je jako skvělé skladby. Velkým problémem je vokál Rona Rineharta, který v minulosti nepříliš přesvědčivým způsobem nazpíval poslední dvě alba Dark Angel, a jenž předvádí ještě horší výkon než kdysi. Svádět jeho projev na špatnou produkci (které je na desce hrozná) nelze, stejně jako skutečnost, že většina kytarových sól je bohapustých, nicneříkajících a zbytečně chaotických. Jako hřebíček do rakve je nutné konstatovat, že album má i hrozný zvuk, snažící se o brutalitu a hlasitost, z čehož leze přeřvaný paskvil, dávající nepovedené desce pověstnou ránu z milosti.
S albem nemůže být spokojený starý fanoušek ani thrash metalová omladina, která má k dispozici kapely, ač nijak oslnivé a nepůvodní, avšak plné mladých vlčáků, kteří si dobrou produkční stránku dokáží ohlídat. Mohou být spokojeni Dark Angel? Vzhledem k tomu, co natočili kdysi a na jakých albech Gene Hoglan působil (vždyť nabubnoval i nedostižnou „Symbolic“ od Death"), jen velmi těžko. Pachuť zklamání z nahrávky vydrží dlouho…
|
