Možná je to jenom náhoda (narazit na zmínku o konkrétní vazbě na předposlední album Frankových Victory se mi zatím nepodařilo), ale kapela Gods Of Tomorrow vznikla jen pár měsíců po tom, co Victory představili svou stejnojmennou nahrávku. Jako směřování party, která se hlásí k německé líhni, navzdory tomu, že její zakladatel Konstantinos Markou má v kapse řecký pas, rytmika Ray Hemmelmann a Felipe Cherubini spolu se zpěvákem Felipem del Vallem chilský a jen kytaristu Thomas Markoua lze (alespoň papírově) považovat za domorodce, to není úplně špatná nápověda (obzvlášť, když se ohlédneme do osmdesátek), ale stejně tak je možné najít v tvorbě Gods Of Tomorrow příchutě Pretty Maids, Crystal Ball, H.E.A.T., a dojde i na závan dospělácky orientovaného roku.
Jinak řečeno – nečekejte kdovíjakou originalitu, ale to už v dnešní době není až tak překvapivé varování. Podstatné je, že Gods Of Tomorrow mají dobře zvládnutou hard rockovou a heavy metalovou abecedu (narazíte-li někde na hodnocení, že v tvorbě kapely se jiskřivě proplétají nálady Sunset stripu a evropského heavy metalu, klidně mu můžete věřit), cit pro chytlavé melodie (byť žádná z nich se jako kandidát na nezapomenutelný hit nejeví), zpěváka s dobře vyladěným, příjemně nabroušeným hlasem i velmi šikovného kytarového ekvilibristu, jehož sóla prakticky každé skladbě přidají body navíc.
Eponymní debutové album Gods Of Tomorrow uspořádali tak, aby si na začátku přišli na své umírnění tvrďáci a v závěru desky už se orientují na příznivce vzdušnějších melodií, zpěvnosti a klidnějších poloh. To nejzásadnější kapela otiskla do své vlajkové lodi – vydáte-li jako kapela s názvem Gods Of Tomorrow stejnojmenné album a na jeho začátku vás čeká skladba „Gods Of Tomorrow“, je nad slunce jasné, kterou položkou vás muzikanti chtějí přivábit. Povedlo se, titulní energická skladba s pompézním nástupem, trochou napětí, příjemně šlapavou muzikou, dobře nabroušeným refrénem a snadno zapamatovatelným sloganem je naprosto přesvědčivá. Zbytek alba jede v podobných intencích, i když porovnáte-li třeba následnou „Fire And Ice“ se zvláštně protahovanými vokálními linkami s náladově a vokálně zjemnělou „Girl From Tokyo“ (kytary stále příjemně řežou), snadno zaregistrujete, jak obratně se Gods Of Tomorrow pohybují v různých žánrových odstínech.
Dobré album. Kolo, které bylo dávno vynalezeno a zdokonaleno do posledního detailu, umí Gods Of Tomorrow solidně roztočit.
|