No řeknu vám, Itinerum, až takhle bude někdy klid, víte, že bych si to s chutí poslech znova? Tedy, když se vám podaří odstranit mizerně vyprodukovaný zvuk, který na to zajímavé, co se na albu děje, hází krapet špinavou deku…
Takový je první dojem, který se postupně celkem obrousí, takže dostat se k podstatě kapely nemusí být až tak zásadní problém. Symfo/gotici Itinerum snad konečně zaplnili post zpěvačky – z lehkého personálního větříku, který během pěti let existence kapelou povlává, je pozice u mikrofonu hodně ožehavá, debutové album nazpívala hostující Leire Tejada (na novince se objevila ve skladbě „Till Dawn Do Us Apart“), takže angažování Anne Aisling na (snad) pevný úvazek se jeví pro kapelu jako výhra, její hlas je příjemný a převážně přirozený, občasné výlety do operních výšek se na rozdíl od řady kolegyň nestávají mučícím nástrojem.
Odkazování se kapely na Evanescence, Lacunu Coil a Within Temptation není od věci, nicméně ve světle posledních alb Lacuny a Within koukají Itinerum zatím příliš vysoko. V tomto směrovníku se dá najít fakt, že Itinerum umí zacházet s melodiemi, hrají spíš vážněji laděnou, nerozjuchanou muziku, koketující s romantikou, ale nebojí se ani potemnělých nálad (funkční je i občasný mužský chropot). A možná, kdyby se Itinerum nesnažili znít příliš moderně, viz. podivná produkce a příležitostné, sem tam až trochu násilné využití elektroniky, mohlo být celkově lépe.
Jako třeba v hravě taneční „Under Rain“, ve které Itinerum najedou na nesmírně přitažlivou neposednou civilní podobu, či v poněkud jedovatější (zásluhu na tom má i elektronika), vážnější a techničtější „Inner War“ s příchutí Blízkého východu. Soudě podle této dvojice, potenciál je v Itinerum dost silný, soudě podle některých dalších kousků, prostor na zlepšení se u kapely celkem snadno najde. Až se kapele podaří udělat obsah stejně působivý jako obal, bude útočit na symfo-metalový trůn. Asi to ještě chvíli potrvá.
|