Svět je zvláštní – řeknete-li jméno Oliver Hartmann, řada příznivců rocku a metalu vystřelí na první dobrou jeho dlouholeté působení v projektu Avantasia, mnozí vyloví z paměti, že stál u mikrofonu v nejjiskřivějším období kapely At Vance, někteří budou vědět o tom, že vydal i nějakou sólovou desku. Ale o tom, že jich má na kontě už devět, první vyšla před dvaceti lety, a hlavně, že se na nich dějí velmi zajímavé věci, už budou vědět jen největší zanícenci.
Fakt je, že ta zajímavost se zpravidla odehrává v nepříliš lesklé a oslnivé podobě, takže se nedá od Olivera čekat, že na některé ze sólovek vytáhne hit, který bude bořit haly. Skutečností je i to, že kromě určité nenápadnosti v rámci osmičky předchozích desek nevařil německý zpěvák vždycky z nejčerstvějšího materiálu, takže pár kousků v sólově Hartmannově diskografii zapadlo právem. Olivera to neodradilo, stále si dělá to svoje, a protože jeho rockově velmi dobře vyladěný hlas je jistota, otázka, zda album bude mít šanci na úspěch, stojí na tom, zda se podaří napsat životaschopné skladby. Pokud jste slyšeli minulou desku „Get It Over“, věřím, že se shodneme na tom, že v tomto směru se před třemi lety zadařilo. A na aktuální „Twenty Times Colder“ je ještě lépe. K tomu, aby Hartmannovi vyrostlo pod rukama patrně nejlepší album sólové kariéry možná přispívá i fakt, že se Oliver spolehl na stejné muzikanty jako na minulém albu (přibyl jen kytarista Markus Nanz).
Oliver Hartmann se na „Twenty Times Colder“ představuje v podstatě jako skromný, ale živelný rockový písničkář. Určitá podoba s Bryanem Adamsem se znovu odehrává v rovině hudební i náladové a Oliver aktuálně hodně sází na rozmanitost. Takže kromě lehoučkého melodického rocku dojde na retro nálady, krásně začouzené blues, dokonale vypointované písně, které se zpočátku tváří jako průhledné cajdáčky, aby následně vyrostly do sebevědomých rockových kousků, i na nevtíravé písničkářství s akustickou kytarou. A tomu všemu dominuje Oliverův vokál, který je (už léta) v excelentní formě.
Pohodová melodie, trocha napětí, výborně vypjatý refrén s jasně zapamatovatelným sloganem a dobrým kytarovým sólem v úvodní uvolněně pozitivní titulce, autentické blues „Alone“, které vás chytne za srdce, bez ohledu na to, zda jste příznivcem tohoto žánru, krásně košatící „Don`t Cry“, jež se ze snad až banálního ploužáčku rozvine do jedné z nejpůsobivějších skladeb alba, trocha tajemnosti v excelentně jednoduché písni „Someone Like You“, těžící především ze suverénně emotivního vokálu, či melancholická tečka s folkovým závanem „Remember Me“ jsou dokonalou ukázkou toho, že když dokážete z rukávu vysypat silné melodie a umíte do jejich interpretace dát dostatek umu a emocí, nemůže vzniknout špatná (byť na první pohled zase trochu nenápadná) deska.
|