I když „Sumerian Cry“ nebylo žádné zásadní dílo, které by změnilo scénu nebo nastavilo nová pravidla, kolem Tiamat začaly brousit vydavatelské firmy, tušící, že skandinávský underground může představovat novou senzaci, protože kapely z něho vycházející už zdatně konkurovaly známějším americkým kolegům, jimž se podařilo rozšířit death metalový požár po celém světě. Nešlo o mainstreamové značky, ale spíše jejich pobočky, specializující se na tvrdou hudbu, která byla stále žádanějším artiklem. Tiamat spolu se stockholmskými kolegy Grave nebo Unleashed si vyhlédlo německé vydavatelství Century Media, jemuž neunikl potenciál, který v kapele byl a jenž „Sumerian Cry“ pouze načrtlo. Century Media Tiamat dali dostatek prostoru a k ruce šikovného spolupracovníka, mladého polského producenta Waldemara Sorychtu, jenž měl úkol vykřesat ze základů více, než nabídla první deska. Johan Edlund se projevil jako vizionář, neboť netrval na přísně death metalovém znění, což Tiamat začalo nejen vzdalovat kolegům, ale otevíralo jim nové brány, jimiž měli vstoupit do světů, kam Grave nebo Unleashed nikdy nedohlédli.
Takřka ihned s vydáním „Sumerian Cry“ do kapely nastoupili dva nováčci, kytarista Thomas Petersson a bubeník Niklas Ekstrand. Zejména Petersson, ač byl death metalovou scénou poznamenán, měl trochu jinou školu, což Edlund kvitoval. Nechtěl stát na místě a dalších dvacet let točit variace na původní extrémně metalová témata, ale jako umělec chtěl růst, protože žánrová škatulka mu během několika měsíců byla malá. Jeho hudba ztěžkla, kytarové riffy se pod stále větším vlivem Black Sabbath a krajanů Candlemass zpomalily a do popředí vystoupily inspirace, které Edlundovi odedávna dodávaly experimentální chvilky Celtic Frost. Dobře věděl, že rámec „Sumerian Cry“ překročí na další desce a Sorychtovo progresivní cítění mu v tom velmi pomohlo. Pod rukama začalo kapele vznikat album, které pro následující dva roky ukázalo další směřování.
Nebylo to tak, že by se z Tiamat přes noc stala jiná kapela (alespoň ne v této době), vše ale nabralo vývoj, který byl umocněn mladým věkem muzikantů a tudíž byl o něco překotnější. Vznešené intro s kapkou luciferianismu může odkazovat na úvod debutové desky, ale „Lady Temptress“ je i přes divočejší tempo sofistikovanějším dílem. Edlund, ač pěvec rozhodně neškolený, nechává murmur stranou, jeho projev symbolizuje touha vystoupit z původní smrtonošské masky a předvést světu i jiné polohy. Hned na úvod alba je znát, že kapele prospěla výměna na kytarovém postu, protože Peterssonova sóla jsou propracovanější, atmosféričtější a technicky lépe zvládnutá než práce jeho předchůdce Stefana Lagergrena. Výrazně více se využívá čistějších pasáží, což dokládá například skvělá „Mountains Of Doom“. Ta definuje celý přerod a na desce nezůstává v tomto ohledu osamocená.
Připomínku debutu v podobě „Sumerian Cry Pt. III“, tvářící se původně jako syrová death metalová záležitost, využívající thrashového feelingu kytarové sekce, dokáže v polovině zlomit precizní souhra kytarových sól a kláves, takže se dá mluvit o ovlivnění starou hard rockovou školou. Podobné ovlivnění vykazují i další doom metalové perly „On Golden Wings“, „A Winter Shadow“ nebo „Ancient Entity“, kam technicky brilantním kytarovým sólem přispěl Waldemar Sorychta. Kouzlo konceptu dotváří akustické věci „Dead Boys Choir“ a „The Southernmost Voyage“, stejně jako závěrečná instrumentálka „The Seal“, která dělá tečku za okultními či satanistickými hrátkami Tiamat. Takovou symboliku pomalu Edlund začínal opouštět a ke slovu se dostávaly spíše zážitky s posouváním vlastního vnímání a spirituálními výlety do neprobádaných zákoutí ezoterické duše.
Ač je „The Astral Sleep“ záležitostí spíše historickou, v historii Tiamat má nezastupitelné místo. Jedno z nejdůležitějších, protože kapele ukázalo doom metalovou či gotickou cestu, z níž se čerpalo v další kariéře. Ne že by zde evoluce kapely skončila, ale „The Astral Sleep“ byl střípek do mozaiky, bez něhož by se pravděpodobně další věci nestaly nebo by vedly Tiamat jinudy. Deska dodala jménu kapely patřičnou vážnost, protože v dalších letech ji zmiňovaly jako inspirační vzor skupiny, které si osvojily mnohem melodičtější pojetí death metalu. Album, které bylo mnohem úspěšnější než „Sumerian Cry“ získalo na vážnosti i u vydavatelské firmy, která začala Tiamat považovat za jednoho z výrazných mladých hřebců stáje.
Následné turné bylo dosud největším podnikem, jaký Tiamat absolvovali a staly se na něm dvě velmi důležité věci, které ovlivnily blízkou budoucnost. Prvním byl zařazení do repertoáru skladby „Captain Howdy“ od amerických glam metalistů Twisted Sister, což pravověrní death metalisté brali jako zradu ideálů a druhým byl rozchod s basistou Jörgenem Thullbergem, který byl důležitou oporou Edlunda od počátků Treblinky. Jeho hra však principálovi přestávala stačit a frontman definitivně zůstal v kapele posledním zakládajícím členem.
|
