Jsou tací, kterým na celou kariéru stačí jedna donekonečna omílaná matrice a stanou se legendou. Jsou tací, kteří se podobné mantry nemusí držet až tak křečovitě, ale navzdory tomu, že se nesnaží všechno sázet ryze na jednu kartu a v rámci novinek přijdou i s něčím, co jste třeba úplně nečekali, přesto začnou znít vyčerpaně a u čerstvé album vám může připadat jen jako (ne zcela nezbytný) další kousek do počtu, v zájmu toho, aby fanoušci nezapomněli. S albem „Steelbound“ Battle Beast dospěli do téhle fáze. Jako by tím, že natočili nejkratší album ve své dvacetileté kariéře, chtěli naznačit, že nápadový zdroj pomalu vysychá a je třeba začít šetřit.
Teorii o šetření nabourává fakt, že v nasazení a energii Battle Beast nesleví ani ždibíček, takže nahrávka v disko rytmu pulsuje na plné pecky a chytlavost neubývá, Noora Loohimo, bez jejíž hlasivek by Battle Beast těžko mohli uvažovat nad tím, že budou usilovat o post žánrové ikony, zpívá (a někdy křičí) jako o život, což asi v každém kousku bude ideální při burcování davu pod pódiem, nicméně bez strhnutí příslušnou atmosférou a vybuchujícím adrenalinem se občas dostává do krapet násilných poloh.
Úvodní „The Burning Within“ je dokonalou ukázkou toho, že Battle Beast nasedli na valící se mašinu, kterou pohání (ještě stále intenzivně roztočený) setrvačník. Všechno je jak má být, ortodoxní fanoušek zajásá, ortodoxní odpůrce se tradičně ušklíbne a tábor nerozhodných dost možná dojde k závěru, že na předchozích šesti albech už bylo řečeno všechno zásadní. Dravější „Here We Are“ se snadno zapamatovatelným refrénem na taneční parket váhající metalové tanečníky snadno naláká (tuhle šlehu bych viděl jako jednoho z mála smysluplných kandidátů na desce na obměnu playlistu), titulní „Steelbound“ zní až proflákle povědomě a takhle nahoru dolů se jede až do finále. V euforickém hrocení všeho působí jako balzám heroická cinematická instrumentálka „The Long Road“, jako nejméně nečekaný bod programu se jeví kabaretní „Twilight Cabaret“ se silnou příchutí samby, jako nejvýraznější kus zafunguje pompézní „Blood Of Heroes“ s odlehčující atmosférickou píšťalkou.
Z charakteristiky předchozího alba „Circus Of Doom“ (radostné, energické, pompézní, teatrální album) bych vynechal jen termín radostné, vše ostatní zůstává. Ale na rozdíl od minulé desky, která by mě spolu s davem vylákala většinou položek na taneční parket, bych tentokrát zůstal celkem v klidu sedět v koutě (ještě skákačka „Riders Of The Storm“ by zabrala), protože dřívější bezprostřednost a podmanivost je aktuálně mnohem složitější objevit.
|
