Už je to půl století, co na krátký okamžik zazářila na rockovém nebi kometa amerického kytaristy Tommyho Bolina, v jehož hře kritici spatřovali budoucnost rockové hudby. Někteří historici o něm hovoří jako o možném předchůdci fenomenálního Eddieho Van Halena, protože (stejně jako on) i Tommy Bolin měl zcela specifický styl a pouze v jeho podání zní jeho skladby jako nedostižný originál, jemuž se nepřiblížil nikdo z těch, kdo se pustil do jejich přehrávání. Stačilo by, kdyby nahrál jen instrumentálku „Owed To G“ a slavnou „You Keep On Moving“ na párplovskou desku „Come Taste The Band“, aby mohl být považován za kytarového boha. Bolin toho během krátkého života stihl mnohem více a zejména dvě sólové nahrávky, které tvořil takřka na smrtelné posteli, dokázaly odhalit více z jeho nezměrného talentu. Dnes jsou záležitostí prakticky zapadlou, ale to neznamená, že by nebylo od věci si je připomenout.
Než Tommy Bolin nastoupil na jaře 1975 k Deep Purple, kde zaujal místo zdánlivě nenahraditelného Ritchieho Blackmorea, měl za sebou v necelých pětadvaceti letech úctyhodnou kariéru. V roce 1966 byl členem kapely Ethereal Zephyr, která o dva roky později zkrátila název na Zephyr a s blues rockem zaujala žánrové fanoušky debutovou deskou, která spolu s „Going Back To Colorado“ působila pro Bolina jako výtah ke slávě, protože si jej všimla o mnoho slavnější parta James Gang, s níž v letech 1973 a 1974 natočil ceněná alba „Bang“ a „Miami“. Důležitější však byla skutečnost, že se objevil na albu „Spectrum“ slavného jazzrockového bubeníka Billyho Cobhama (na téže desce hrál i Jan Hammer). S touto nahrávkou přišel David Coverdale za spoluhráči z Deep Purple v době, kdy se vážně uvažovalo o tom, že za Blackmorea, který kapelu vztekle opustil po (podle něho) příliš jemném albu „Stormbringer“, nastoupí jiný Američan, Randy California. Bolinova práce však torzo Deep Purple (zejména údajně basistu Glenna Hughese) zaujala natolik, že bylo rozhodnuto během pár okamžiků.
Bolin si však příliš jitý nebyl. Věhlas Deep Purple nebyl v Americe tak velký jako v Evropě a v kapse měl smlouvu na vymodlenou sólovou desku. Co však bylo horší, nebyl ve zcela optimální kondici, protože během let si vypěstoval docela silný drogový návyk, který mu pomalu užíral energii. Nabízený post vzal, ale měl podmínku, že bude moci dokončit sólové album, na němž pracoval s řadou uznávaných umělců, mezi nimiž nechyběl Jan Hammer, renomovaný basista Stacey Sheldon, bubeník Toto Jeff Porcaro nebo fenomenální saxofonista David Sanborn, a připojil se i Glenn Hughes. Ten se nestal pouze Bolinovým spoluhráčem, ale i jeho největším feťáckým kumpánem a jejich posedlost heroinem začínala být během prvních týdnů společné činnosti v Deep Purple na pováženou.
První Bolinův sólový výlet „Teaser“ se stal albem, které odhalilo kytaristův talent v plné šíři. Ukazuje, jaké vlivy formovaly jeho osobnost a Tommy je dokázal zabalit do jednoho sourodého tvaru, v němž se v jedné nádobě vaří hard rock, funky, blues, jazz rock, reggae a jižanská ležérnost, kterou měl v krvi, ačkoliv se narodil v Sioux City, v Iowě na severu Spojených států. I když desku odstartuje energická hard rockovka „The Grind“, kterou později hrávali i Van Halen, neznamená to pro vývoj alba v následujících skladbách příliš mnoho, protože více než se zbytkem alba koresponduje s jeho prací v rámci Deep Purple a klidně by mohla stát na „Come Taste The Band“. V následující instrumentálce „Homeward Strut“ Bolin odhaluje funkovější tvář, přičemž sází na hravé melodie a „Dreamer“ s výrazným pěveckým vkladem Glenna Hughese je překrásnou baladou s bluesovým akcentem a několika nesmrtelnými kytarovými sóly. Když pak Bolin nasadí kabaretní „Savannah Woman“ plnou nakažlivých melodií, je jasné, že posloucháte výjimečnou desku.
O tom svědčí i titulní „Teaser", kterou v roce 1991 vydali Mötley Crüe na výběrovce „Decade Of Decadence“, kde zůstala spíše skryta za ostatními party Nikkiho Sixxe, ale při poslechu Bolinova originálu, plného slide kytar, je zjevné, že legendární glam metalisté ji pouze neuchopili úplně příkladně. Skladba má v Bolinově podání trochu jiné kouzlo, vycházející z jeho zhýralého života a skvěle zapadající do kontextu pestré desky. Chcete na ní ještě reggae? Pod názvem „People People“ jej máte mít. Ještě ke všemu takové, za něž by se nestyděl ani Bob Marley. Návrat k hard rockové údernosti předznamenává instrumentálka „Marching Powder“ a následně i „Wild Dogs“, aby deska vyvrcholila ve fenomenální „Lotus“, v níž Bolin střídá tvrdé a jemnější pasáže a tvoří neopakovatelný kontrast, který kouzla nepozbyl ani po padesáti letech. Skladba představuje nejlepší možnou tečku za deskou, která ukázala, jak talentovaný tento kytarista byl, pravděpodobně ze všech nejvíce.
Pozornosti v době vydání se jí ale nedostalo. Deset dní předtím, než 17. listopadu 1975 vyšla, se na trhu objevila „Come Taste The Band“ a pozornost rockového publika se stočila k ní. Bolin nebyl považován za zachránce Deep Purple a řada fanoušků jej jako nástupce Ritchieho Blackmorea nikdy nepřijala. I kvůli tomu byl projekt „Teaser“ odsouzen ke krachu a uznání se mu začalo dostávat až postupem let, kdy začal být doceňován i tvůrce a jeho přínos k poněkud nešťastnému období čtvrté sestavy Deep Purple. Těm se podle smluvního ujednání musel Bolin věnovat na sto procent a naplánované turné k „Teaser“ muselo být zrušeno.
U Deep Purple se mu ale nedařilo. Koncerty propagačního turné „Come Taste The Band“ odhalily smutnou skutečnost o tom, v jakém stavu kytarista je. Katastrofální výlet do Japonska, zaznamenaný na mizerném albu „Last Concert In Japan“ se stal Bolinovi skoro osudným, protože jeho heroinová závislost dospěla tak daleko, že po aplikaci koňských dávek měl znecitlivělé prsty a na nějakou dobu mu odumřela ruka. Zakládající dvojice kapely, Jon Lord a Ian Paice, si lámala hlavu, proč se s ním a Glennem Hughesem stále ještě trmácí po světě a David Coverdale řešil vlastní ego, které dorostlo do obřích rozměrů. I největším optimistům muselo dojít, že s Deep Purple je konec, ovšem, že by za sebou černou oponu pomalu zatahoval i Bolin, zatím ještě nikoho nenapadlo. Nebo alespoň se o tom nemluvilo moc nahlas.
|
