Co bude dál se Sepulturou, až dojede zaručeně poslední turné, ví možná jen pánbů, protože řečí o konci brazilské legendy už proběhla celá řada. Jistota však je, že někdejší frontman Max Cavalera, člověk, který kapelu postavil na nohy, nekončí. Dnes sice už není inovátorem, který s deskami „Chaos A.D.“ a „Roots“ dokázala postavit do pozoru metalový svět, rád se obrací do minulosti, ale ani v sedmapadesáti (což není tak moc) o konci kariéry neuvažuje. Stále má rozjeté aktivity na více frontách a kromě přehrávaní starých sepulturovských klasik s bratrem Igorem, letos sází na svou letitou kapelu. Ta vznikla v druhé polovině devadesátých let jako trucpodnik po neslavném konci klasické (a řadou fanoušků jediné akceptovatelné) éry Sepultury a proto na kultovní „Roots“ debutem navazovala.
Soulfly se od tohoto trendu v dalších letech odchýlili a spíše nabrali kurz do osmdesátých let někam k albům „Schizophrenia“ a „Beneath The Remains“ (aniž by se dotkli jejich geniality), což pro Cavaleru znamenalo logický krok, který se však setkal jen s částečným úspěchem. Až na posledním albu „Totem“ se mu podařilo navázat alespoň částečně na kvalitu starých klasik a desky „Savages“ či „Archangel“ zůstanou spíše symbolem toho, že není možné vstoupit dvakrát do jedné řeky. Jenže ani současný proklamovaný návrat k pralesnímu duchu alba „Roots“ není tak jednoduchý, protože v roce 1996 se jednalo o něco neslýchaného a něco, co svět převrátilo vzhůru nohama. To „Chama“ nedokáže, ačkoliv se může jednat o „Roots“ po (skoro) třiceti letech, ovšem se všemi neduhy dnešní doby. Kvůli tomu je deska pouze půlhodinová, protože dnešní posluchač nedokáže udržet pozornost při více než hodinovém díle. Kvůli tomu je zvuk novinky zbytečně přehulený a její vyznění poněkud univerzální. Ale špatná deska to není.
Problém je v tom, že Maxova studnice povážlivě vyschla a jestliže na „Totem“ odvedl dobrou práci, nešlo o stav setrvalý. V době, kdy zbytečně přehrává staré sepulturovské klasiky, věnuje se v podstatě nic neříkajícímu crust punkovému projektu Go Ahead And Die a s Igorem na novou tvorbu Cavalera Conspiracy asi rezignoval, představuje „Chama“ dílo až nečekaně kvalitní. Ovšem jednooký je mezi slepými králem a přesně to o nahrávce platí. Je dobrá, ale ve srovnání s „Roots“, debutem Soulfly, „Primitive“ nebo „Prophecy“ ve vteřině zbledne. Problém je hlavně v tom, že neobsahuje žádné výrazně záchytné momenty, typické cavalerovské hity, které nebourají hitparády, ale ve svém ranku byly vždy unikátní. Navíc se Max na řadě míst opakuje a v „Always Was, Always Be Will…“ jsou až do uší bijící vykradené pasáže z „Roots Bloody Roots“. Pokud se přes toto dokážete přenést, máte velkou šanci, že se vám „Chama“ zalíbí.
Od „Indigenous Inquisition“ až po „Always Was, Always Be Will…“ jde o těžko stravitelnou porci extrémně agresivní hudby, jíž dominují podladěné riffy, místy až tribální rytmy Maxova syna Zyona Cavalery, který pošilhává po práci slavného strýce Igora, a vrčivý, typicky zabarvený vokální projev hlavního protagonisty. Jak je zvykem posledních let (a bylo to tak i na „Roots“), Max tvrdosti podřizuje také skladby, takže v první řadě nejde o neotřelý songwritting, ale hlavně o tlak a zvířeckost. „Storm The Gates“, „Gehenna“ (s hostující Michaelem Amottem z Ach Enemy), „Nihilist“ a hlavně „Black Hole Scum“ jdou v tomto ohledu skoro až na dřeň. Sofistikovanějším dojmem působí „No Pain = No Power“, v níž kytary natočil Dino Cazares z Fear Factory a ve které se ozve i čistý, melodický hlas, tvořící kontrast vůči skučícímu Maxovi. Všechno se mění na konci desky, jemuž dominuje skoro až ambientní, velmi výrazná instrumentálka „Soulfly XIII“ a titulní „Chama“, která dokáže původní neprostupnou skořápku prorazit a v druhé polovině si pohrává s nejrůznějšími náladami v mnohem jemnějších polohách. Díky tomu je tato skladba pravděpodobným vrcholem díla.
To je v porovnání s kolosem „Roots“, k němuž se hlásí, mnohem méně významné a ani v rozporuplné diskografii Soulfly nejde o vrcholové dílo. Jeho prostřednictvím jako kdyby Max chtěl pouze říct, že kapela je stále živá a tvoří novou hudbu, ačkoliv nejde o nic objevného nebo skvělého. Pokud vám stačí jen slyšet cavalerovský klan v agresivnější poloze, mohla by „Chama“ takový účel splnit.
|