I saw the glorious light, it was shining so bright
it showed me the way to the blessed place to stay
Netuším, jaké světlo německá trojice The Light při tvorbě své stěžejní skladby (soudě podle toho, že stejný název nese kapela i debutové album) viděla, ale troufnu si tvrdit, že to nebude odraz toho, jak zářivé ambice parta vedená křiklounem Nickem Antonellim má. Eponymní prvotinu The Light vydali po pouhém roce společného působení a vydávající firma Fastball celkem otevřeně tvrzením „zatímco se ostatní kapely snaží následovat současné trendy, The Light si jdou svou vlastní cestou s písněmi, které vyprávějí příběhy světla a stínu v lidském životě…, naznačuje, že kapela nemá cíl podmanit si festivalová pódia muzikou pro masy.
Budete-li hledat informace o tom, ke kterým kapelám by se tvorba The Light mohla blížit, narazíte na pojmy Metallica, Rage Against the Machine, Alice in Chains, Mastodon, či Paradise Lost (slušný rozptyl, osobně bych přihodil i dávný spolek Jörga Michaela House Of Spirits …), a v podstatě se dá říct, že budeme-li hledat jejich ingredience, někdy sice jen ve stopovém množství, ale objevit se dají. Ale netřeba hledat žádné složitosti (hudba The Light taková není), „The Light“ se převážně odvíjí v poměrně pochmurné náladě, vláčném tempu, vytrvalé atmosféře strachu (či alespoň nepokoje) a nepolevující naléhavosti. Občas z těchto okovů The Light vyklouznou (šlapavá „Fall“ proto působí jako signifikantní světlo alba), ale vzhledem k tomu, že do nich obratem zase padají, může vás v závěru alba přemoci pocit monotónnosti. Je to škoda, protože „You Will Never Know“ chytá slušnou porci odéru z Metallicy a jak je zřejmé už z dřívější „Toxic Dependence“, to je parketa, která The Light svědčí nejvíc.
Tvrdé, temné, syrové, nepříliš nápadité, značně neohebné, poněkud nenápadné, těžící hlavně z atmosféry, takové je album „The Light“. Pro podzimní plískanice jako dělané, ale obávám se, že až přijde zima, jen těžko si na něj vzpomenete.
|