S alby umělců, kteří fungují celá desetiletí, je problém. Očekávat se od nich dá řemeslně dokonalá práce, léty vytříbený songwritting a profesionální přístup, ale také jsou konfrontováni s obrovskými očekáváními, zda překonají svá nejlepší díla. To se v drtivé většině případů neděje, protože těžko šedesáti-sedmdesátiletý muzikant natočí tak vášnivá a energická alba, jako když mu bylo pětadvacet. Výjimku představují třeba The Rolling Stones, jejichž poslední deska se vyrovná nejlepším nahrávkám jejich diskografie, ale zde je otázka, nakolik je poctivá a netvořili ji hlavně najatí producenti ve spolupráci s externími skladateli a hudebníky. U Bryana Adamse takové pochyby být nemusí, protože on se léta spoléhá sám na sebe a od minulého alba „So Happy It Hurts“ zastává i funkci výhradního producenta.
Ač jeho desky nikdy nešly pod jistou mez kvality, problém byl ten, že se fanoušci vzácně shodli na tom, že další „Reckless“ nebo „Waking Up The Neighbours“ už kanadský hitmaker nenatočí. Jeho velkým plusovým bodem je pekelně charismatický hlas, který popírá přirozený proces stárnutí a také nevyschlá studnice talentu, ač se z ní jednou čerpá víc, jindy míň. Žádná z jeho desek není průměrná, a když se k této nelichotivé metě s počiny „Room Service“, „11“ nebo „Get Up“ blížil, vždycky z toho dokázal se ctí vybruslit a nabídnout album, které příznivce uspokojilo. S deskou „Shine A Light“ jako kdyby chytil další dech, a i když se návrat k tak skvělému materiálu, jakým byla „Reckless“, nekonal, alba „Shine A Light“ i následující „So Happy It Hurts“ představovala vrcholy v Adamsově tvorbě tohoto tisíciletí, jako kdyby se snažila navázat na desku „One A Day Like Today“, s níž v roce 1998 skončila nejlepší éra Adamsovy kariéry. V sérii výborných alba Kanaďan pokračuje i s novinkou, dokonce by se dalo říct, že toto dílo je ještě o fous lepší než předchozí dvě alba.
Může za to zejména jeho první polovina. Titulní „Roll With The Punches“ představuje až nečekaně tvrdý kus, rock n`rollově rozpumpovaný, ale melodicky přesto dostatečně ošetřený, a ačkoliv se nejedná o nejlepší skladbu na albu, je jeho největším překvapením. Přestože se skladba stla prvním singlem desky, důležitější a hitovější jsou pro album následující tři věci. „Make Up Your Mind“ je typickou adamsovskou hitovkou ve svižném tempu, která dost dluží slavné „Summer Of 69“ a kupodivu jí nechybí ani mladický elán, který by od skoro sedmdesátníka člověk nečekal. Ještě přitažlivější je zvonivá „Never Ever Let You Go“, které rovněž dominuje podobně energické tempo. Vrcholem je „A Little More Understanding“, poněkud potemnělá skladba s jasným tanečním groovem (tance si divák užije dost i v klipu), jejíž půvab se skrývá v neobyčejně chytrých melodiích, jimiž se proplétá decentní zvuk hammondek a kytarové vyhrávky, které v sobě mají neopakovatelnou klubovou atmosféru devadesátých let. První polovinu uzavře prosluněná „Life Is Beautiful“, jejíž nálada plně koresponduje s názvem skladby, což pro Adamse také není nezvyklá poloha.
Co se týče druhé poloviny desky, takové hity, či minimálně skvělé skladby jako na první se neobjevují v takovém množství. Balada „Love Is Stronger Than Hate“ platí za velmi podařenou, ačkoliv její folková nálada, umocněná použitím foukací harmoniky, nedokáže po předchozích věcech uchvátit. Rozverná „How`s That Workin` For Ya?“ je nejslabší věcí, která by jako jediná mohla na desce chybět. Nevadí její bluesový základ, ale zejména nenápaditost a odfláknutý refrén. Druhá balada „Two Arms To Hold You“ lehce zvedá hlavu, ovšem refrén, jaký nabízí, je z těch horších, které Adams pro album napsal a jeho unavenost je v přímém kontrastu se skladbami zmíněnými v minulém odstavci. Definitivní procitnutí po krátké letargii představuje skvělá „Be The Reason“, hitovka natolik přesvědčivá, že si při ní vzpomenete na zlaté chvilky osmdesátých a devadesátých let. Výrazně se podařila i závěrečná balada „We Will Ever Be Friends Again“, jíž dominuje nepodbízivý refrén, který album uzavírá v hřejivém duchu.
Tvrdit, že je Adams na vrcholu sil, by nebylo spravedlivé vůči jeho nejlepším deskám, kam „Roll With The Punches“ nepatří. Vzhledem k věku a kariéře, která už trvá půl století, je ve formě takřka optimální. Novinka nemůže příznivce zklamat, protože ničeho výrazně lepšího už v budoucnu asi schopen nebude.
|