Dopad „Wildhoney“ na evropskou metalovou scénu byl drtivý, ačkoliv si řada fanoušků kladla otázku, zda Tiamat nezradili své ideály a zda je „Wildhoney“ ještě metalovou nahrávkou. Ačkoliv byl jasně vidět posun, jaký Tiamat (zejména Johan Edlund) udělali během několika let, v zásadě šlo album zařadit do metalové škatulky, i když jeho závěr ukázal zcela jiné ambice. Jako kdyby Edlund chtěl za každou cenu vystoupit ze svého stínu a ukázat, že jeho umělecké ambice jsou zcela jiné než v dobách „The Astral Sleep“ a „Clouds“. Jasný příkladem byla závěrečná skladba „A Pocket Size Sun“, v níž jdou hledat spojnice do budoucnosti. Edlund se stával čím dál větším samotářem a Tiamat považoval výhradně za své duchovní dítko. Proto se rozhodl dále nevyužívat služeb basisty Johnnyho Hagela a kupodivu ani producenta Waldemara Sorychty, jehož zásluhou byla „Wildhoney“ skvělou nahrávkou. Rozhodl se také opustit chladné Švédsko a značku Tiamat přestěhovat do Německa.
Velice rád a často si tykal s drogami. Vliv psychedelických látek byl znát ze skladby „A Pocket Size Sun“, z níž odkapávala hořkosladká příchuť LSD, stejně jako láska k původní tvorbě Pink Floyd, snad ještě z dob Syda Barretta, jehož podivínskou, samotářskou povahu začal Edlund až nebezpečně napodobovat. Tvořil sám a horečně. Věděl, že po „Wildhoney“ se s další deskou pojí obrovská očekávání, ale poslední co by chtěl, bylo vytvořit druhý díl alba. Na to byl plný nápadů a inspirací, ač byly poháněny narkotiky. Věděl, že musí na tvůrčí cestě pokračovat dál a že překročení vlastního Rubikonu s „Wildhoney“ je začátkem další cesty. Zpět se couvnout nedalo, přestože znovu požádal o spolupráci kytaristu Thomase Pettersona, chlápka, který uchvátil kytarovými sóly na „The Astral Sleep“ a „Clouds“, přičemž po této desce se s Edlundem nerozešel zrovna v dobrém. Ze sestavy vypadl i klávesista P.A. Danielsson, jehož party si na svá bedra vzal principál.
Materiál, který umístil na desku „A Deeper Kind Of Slumber“, představoval úplné rozloučení se světem metalu. Deska z historického hlediska dokončila přerod a po ní Tiamat noví fanoušci nemohli spojovat s dávnou Treblinkou či „Sumerian Cry“. Od jeho vydání uteklo pouze sedm let, ovšem ta byla tak překotná a plná událostí, že v roce 1997 byla z Tiamat znovu nová kapela. Inspirace u The Sister Of Mercy, které s sebou přinesla úvodní hitovka „Cold Seed“, jež je příkladnou ukázkou gothic rocku, byly u následovníka „Wildhoney“ poněkud zcestné, byť z historického kontextu vývoje Tiamat naprosto logické. Byly pouze chvilkové, protože „Cold Seed“ byla sice pilotní singl alba, ale rozhodně není jeho reprezentativní vzorek. Tiamat v ní zní jako normální rocková parta, kterou však nebyli. Přesvědčit o tom měl zbytek desky, který je velkým surrealistickým tripem až někam k hranicím nevědomí
Edlund začal jako výrazový prostředek využívat více elektroniky. Od „Teonanacatl“ prostupuje celou deskou, plazí se skladbami jako jedovatá mamba a vykresluje nejtitěrnější zvuky, z jejichž střípků Edlund skládá jednotlivé kompozice. Hraje si s detaily, rozvíjí tesknou zvukomalbu v kratičké „Trillion Zillion Centipides“ a noří se do světa temného trip hopu v „The Desolate Ones“, kde se dotýká hlubin psychedelična. Ohlédnutí za „Wildhoney“ udělá v „Atlantis As A Lover“, ale v zásadě nejde o pokračování předchozí desky. Pro fanoušky tohoto alba se společně s „Alteration X 10“ jednalo o záchytný bod, protože „Four Leary Biscuits“ je psychedelickým výlet do šedesátých let, přičemž použití orientálních motivů a dostatečná chaotičnost mohou odkazovat k debutu Pink Floyd „The Piper At The Gates Of Dawn“, kterou Edlund velmi zbožňoval. Její název, který odkazuje na konopné drogy, působil ve starém světě Tiamat zcela nepatřičně, ale do nového to neodmyslitelně patřilo.
Edlund si pohrává s překrásnými melancholickými motivy a „Only My Tears It Lasts“ má v sobě uklidňující prvek, který dokáže pohladit po duši, ač zní jen jako klid před bouří, jež se dostaví s „The Whores Of Babylon“. Směs tradičnějších Tiamat a Depeche Mode ukazuje, že Edlund propadl temné elektronice, která mohla být cílem další jeho cesty, po které se ale nevydal. Mnohem přirozeněji působí uklidňující instrumentálka „Kite“, připravující půdu pro finálovou část desky, v níž „Phantasma de Luxe“ atmosférou naváže na „Wildhoney“, ačkoliv má nádech alternativního rocku. Je jakousi předzvěstí vrcholu desky, monumentální desetiminutové „Mount Marilyn“, která musela po předchozí řadě experimentů uspokojit i dávné přívržence, i přesto, že Edlund volí jiné výrazové prostředky. I tak jsou jasně patrné známky typického rukopisu, který skladbu spojuje s „Clouds“ i s „The Astral Sleep“. Závěrečná titulní věc znovu tone v osudově lákavé melancholii a hypnoticky opakovaný ústřední motiv, který skladba rozvíjí, působí jako magnet, který k sobě posluchačovo ucho přitahuje opakovaně.
V době, kdy deska vyšla, představovala zklamání, protože nebylo jediného příznivce Tiamat, který by nechtěl pokračování „Wildhoney“. Tím „A Deeper Kind Of Slumber“ není, přestože jisté spojnice obsahuje. Časem deska vykvetla prakticky do stejné krásy jako předchůdce a dnes je jasné, že Edlund byl na vrcholu sil. Album nejlepším způsobem dokumentuje jeho vývoj a skoro nezměrný talent, neboť byl schopný vytvořit nadčasové a geniální dílo ve stylu, v němž byl v podstatě nováčkem, ačkoliv nikomu zcela nedošlo, že jde pouze o jeho vlastní styl. Přerod z kdysi tuctové death metalové formace v naprosto svébytné těleso byl dokonán.
„A Deeper Kind Of Slumber“ jako kdyby už nebylo dílem kapely. Ta ani neexistovala, protože Edlund se po vydání desky prohlásil jediným stálým členem, což z řad Tiamat vyhnalo kytaristu Thomase Peterssona a bubeník Lars Sköld a nový basista Anders Iwers byli nuceni přijmout novou skutečnost za svou, přesto, že je principál ponechal svému osudu ve Švédsku a nastoupil dráhu světoběžníka, v níž Německo mělo být pouze jednou z jeho štací.
|
