Sever Evropy a glamová scéna, to je spojení, které má (respektive mělo) ve své době velmi silný zvuk. To, že z něj bude žít ještě další generace po nejsilnější vlně, se čekat dalo, stejně jako to, že když začne docházet dech Hanoi Rocks, Reckless Love, Crashdiet, Crazy Lixx, či Hardcore Superstar, že se na jejich místo (možná už ne zdaleka tak intenzivně, ale přece) budou tlačit méně zásadní kapely. A tak se mohli před devíti začít do hledáčku fanoušků tlačit Shiraz Lane. O jejich potenciálu svědčil fakt, že je už pro debutové album ulovili do své sítě Frontiers Records, a toto spojení trvá i o devět let později, kdy finská šestice vydává novinku „In Vertigo“.
Pro pamětníka (s ne úplně děravou pamětí) nástupu nejsilnějšího období glamu na scénu může tvrzení vydávající firmy, že „In Vertigo“ je brilantně nepředvídatelné a bez omluvy melodické, takže dokazuje, že Shiraz Lane se nevezou na vlně moderního melodického rocku, ale že jej přetvářejí, trochu kysele. Modernější podoba žánru (jejímž charakteristickým zástupcem by Shiraz Lane klidně mohli být) je učesanější, popovější, sladší, což v celkovém součtu zavání pojmem vlezlejší. Určitou odvahu ale Shiraz Lane upřít nelze. Vezmete-li v úvahu, jak žánrově roztažené mantinely jejich tvorba má, může se stát (v případě, že bez problému vstřebáte celé album), že pootevře přátelům hudební sladkosti dveře k oprásklému páskovství, a otrlým hejskům ukáže chytlavost pop-rocku v celé jeho nablýskanosti.
Jste-li zastánci dávnější podoby glamu, sáhněte především po nadrzlém úvodu „Stone Cold Lover“, či po syrovější „Bullshit“. Úderná „Stone Cold Lover“ s velmi chytlavým refrénem člověka snadno donutí k pohupování a sympaticky z ní ukapává jedovatost, „Bullshit“ je jedna z nejrafinovanějších písní, které kapela ve spolupráci s Perem Aldeheimem (Def Leppard, H.E.A.T, Pain) připravila – může se stát, že po vás jen tak nenápadně sklouzne, ale když se do ní důkladně zaposloucháte, vyleze z ní (hudebně i textově) značně mrazivý kousek. Při hledání největšího potenciálního hitu se s velkou pravděpodobností zastavíte u další extrémní chytlavky s úžasně rozezpívaným refrénem „Sayonara Love“. Na jak tenké hraně se Shiraz Lane pohybují, odkope odlehčená rockovka „The Ray Of Light“, která dokáže velmi rychle ztratit předchozí šťávu a prvoplánově nasládlé hře na emoce dominuje popinka „Live A Little More“.
Shiraz Lane to (cíleně a od začátku kariéry) hrají na obě strany. Škoda, křičí ve mně fanoušek Mötley Crüe, protože kdyby za to kapela chtěla vzít čistě zostra a ryze rockově, mělo by to hlavu a patu. Předpokládám, že ve zcela obráceném gardu uvažuje i (podstatně větší) dav, který Shiraz Lane přitáhnou díky popovějším prvkům a jemuž by popem nasládlé melodie ke spokojenosti také stačily. Takže v podstatě win-win situace, protože obě tváře Shiraz Lane mají smysl a dobře jim šlape.
|