Už celou dekádu snaživě usilují norští Razorbats o uznání rockového světa, což je velice těžké, ale píle, kterou do věci parta z Osla dává, je obdivuhodná. Je zajímavé sledovat cestu, kterou Razorbats ušli od trochu infantilně punkového (přesto velice roztomilého) debutu „Camp Rock“, přičemž se zdá, že vývojová etapa se ani po deseti letech neuzavírá. Člověk, která sleduje kariéru této party vnímá citlivě posun, který přichází s každým albem. Dokázal proto Razorbats odpustit slabší počin, kterým byla minulá „Hit Crazy“, na níž se všeobecné inspirace z tvorby kultovních Finů Hanoi Rocks vyčerpaly a kapela se ocitla na rozcestí. Moc dobře si uvědomuje, jak je pro ni další vývoj důležitý a pád do rutiny by znamenal smrtící stagnaci, protože pouze variabilita a pestrost je jednou ze záruk dlouhověkosti kapel.
Z Razorbats se začíná stávat jistota. Jistota v tom, že nezradí rock n`rollový základ, ve kterém je stále špetka neposedného punku, a že na něm každou desku budou stavět. Jistota je také v tom, že každá nahrávka bude dílem nadprůměrným, protože Norové se slabé desky odnaučili dělat. A je jedno, zda mají punkovější chvilku nebo nové skladby vystaví ze stadionového hard rocku jako v případě novinky „Anthems Of A Lost Century“. Pro ty případy angažovali třetího (!) kytaristu, který jejich sound udělal vrstvenější a vytvořila se místa pro různé drobné vyhrávky, zdobící finální strukturu skladeb. Nejdůležitější jsou melodie, které předkládá stále více suverénní a vokálně velice zajímavý Paul Vercouteren. Jeho zpěv je jednou z velkých předností desky, protože konečně v hrdle objevil správnou polohu, která mu umožňuje vyzpívat velké melodie arénových refrénů.
Když Razorbats nasadí punkovou „Scars“, vypadá to jako poklona vlastní minulosti, která nepůsobí jinačím vyzněním nepřístojně. Spíše je kořením, v němž zdatná kytarová sóla ukazují, kam by byla schopna kapela dojít, kdyby se držela zuby nehty původního stylu. Na „Camp Rock“ by „Scars“ bezesporu byla za perlu, ale na této desce jsou zásadní jiné věci. Škarohlíd kvůli nim bude tvrdit, že se Razorbats pomalu zaprodávají komerci, protože řada skladeb si tyká s popovými postupy, ale kapela přesto nerezignuje na rock n`rollovou energii. Vynikají v nich melodicky silné, ale nijak nucené refrény, které mají tendenci zahryznout se do uší na docela dlouhou dobu. A to je důvod, proč lze „Anthems Of A Lost Century“ považovat nejen za velice dobrou desku, ale i za dosud nejlepší dílo v diskografii Razorbats.
Vezměte si každou z deseti skladeb (ano, i „Scars“) a pokaždé musíte uznat, že v rámci současného hard rocku se silnými přesahy do AOR, kapela tvoří jeden velký hit za druhým. Když se vám zdá, že s úvodní „Stone Cold Ten“ vyložila všechny karty a na začátek desky naservírovala nejlepší skladbu, vězte, že v dalších minutách bude ještě líp. Pekelně silný střed alba „Nightlife“, „Shadows“ a „Turn It Up“ jasně přesvědčí o tom, že v žánrovém chlívečku, jaký Razorbats reprezentují, letos moc lepších desek nevyšlo. Jízda pokračuje dál přes svižnější „I`m Not In Love“, a dramatickou „Hyperion“ (úvod jako kdyby vypadl z pera klasických Iron Maiden), jasnou hitovku „Love Come Easy“ a neméně skvělou „Kamikaze Casanova“, což představuje finále desky takřka ideální a ukazuje, že Norové zrají jako víno.
Půlhodinka úplně stačí. Razorbats během ní řekli všechno, co chtěli, nic nechybí, ani nic nepřebývá. Deset tříminutových skladeb nemá šanci nudit a i na této krátké ploše se ukáže, že sázka na Razorbats před deseti lety byla setsakra dobrá. Potenciál růst je tady stále značný a pomalu z Razorbats dělá výrazné uskupení skandinávské rockové scény.
|