Není na světě moc kapel, kterým by stálo za to odpustit, že na obal desky využijí tak profláknutý motiv, jako je červený balónek klauna Pennywise. Partě potrhlých Švédů Avatar v čele s excentrickým Johannesem Eckerströmem to projde zcela bez problémů. U novinky „Don`t Go In The Forest“ se totiž můžete stejně tak dobře bát, jako se královsky bavit. Co na tom, že snaha desku napasovat do nějaké škatulky je naprosto marná, co na tom, že desítka skladeb je v podstatě každý pes jiná ves a deska zní jako dobře střelená třičtvrtě hodinka odvážného rádia, které má pro každého něco, co na tom, že některé skladby se cpou za hranice (pokud tedy Avatar někdy nějaké měli) toho, kam Avatar kdy zašli. Pověstná červená nit má přes náladový pel mel sílu malého lana a jmenuje se přesvědčivost a zábava.
Už když se v úvodu alba v „Tonight We Must Be Warriors“ naprosto nevinně a bezelstně rozezní píšťalka, bubínek a lehce hysterický hlas, je dost pravděpodobné, že vás Avatar budou mít okamžitě v hrsti – vidíte, jak se otevírá šapitó, vnímáte, jak skladba roste díky nadýchanému sboru, cítíte, jak s vámi vrtí teatrálně chytlavý refrén a jak všemu vládne pompa, showmanství a okázalost. To všechno jako lusknutím prstů nekompromisně na prach rozemele zuřivá palba „In The Airwaves“, agresivní uřvaná vypalovačka na pomezí deathu a metalcoru, aby vzápětí Avatar vsadili na elegantní chorál v „“Captain Goat“, který obratem spadne do tahavě pochmurného bahna, z něhož se vynořuje a zase potápí zpět – tady hledejte (navzdory tomu, že jde o jeden ze singlů) jedno z největších překvapení desky. A další nej přijde hned vzápětí – nejmelodičtější refrén, který Avatar okoukli snad na nějaké taneční seanci, vsadili na výrazný rytmus a zvukově vše upravili k obrazu svému. Pamatujete na úlet v diskografii Grave Digger s názvem „Zombie Dance“? Podobně poťouchlou náladu odhaluje dekadentní funky živočišnost „Death and Glitz“.
Slabší druhou polovinu desky (první byla zcela bez ztráty kytičky) otevírá vyhrocená „Abducation Song“ se sekanými riffy, ubzučenou kytarou a jedovatým sólem, ukazující, jak zlí a studení umí Avatar být. Na to se kapela vytasí s romantikou provoněným piánem a lehkou, zklidněnou a nenápadnou rockovkou „Howling at the Waves“ s gotickým nádechem. Kamsi do starých časů (nejdřív na seriózní promenádu a pak hned do šantánu) vás zavane „Dead and Gone and Back Again“, zabrumlání v úvodu „Take This Heart and Burn It“ varuje před další divokostí zběsilostí (sledujte základní jednoduchý motiv a hledali-li jste někdy estrádní cecík, ze kterého sají Panoptiko, právě ho držíte v ruce). Škoda, že nejde říct, že si Avatar připravili i velkolepé finále, v podivné psychedelické, trochu unavené a ukvákané „Magic Lantern“ se předchozí pocit dokonalosti trochu rozplizne, ale to nic nemění na tom, že z dílny Avatar vypadlo další extra podařené dílo.
Kdo se bojí nesmí ani do lesa ani do party s Avatar. Ale kdo se nebojí, toho čeká parádní párty!
|